Podle duchovních zákonů

Židé, to je národ, který opustil starověký Babylon, přijal kabalistickou metodu existence a žije v souladu s ní.

A Římané a Řekové jsou tou částí Babylonu, která se vydala jinou cestou a zařídila se podle svého sobectví. Vypráví o tom knihy historika Josepha Flavia, který žil v Římě a napsal Židovské starožitnosti. Řím se vyvíjel naprosto materiálně, v naprostém protikladu k Jeruzalému, neboť Židé žili podle určitých zákonů, původně stanovených od Abraháma.

Učili je, jak se mají chovat ve městě, v rodině, ve svém okolí, a jasně dodržovat kodex zaměřený na rovnost, respekt ke každému jednotlivci a jeho rozvoji. Mezi synem chudého a bohatého člověka nebyl žádný rozdíl. Dostalo se jim stejného vzdělání.

Neexistovalo, aby se dívka z chudé rodiny bez věna nemohla vdát. Vždy se jednalo o záležitost celé komunity nebo města. Žádná dívka, ani chudá, ani bohatá, nezůstala neprovdaná.

To vše bylo popsáno v zákonech a velmi přesně dodržováno, protože se jedná o duchovní zákony, které hovoří o maximálně reformované společnosti.

Král musel skládat účty svému lidu. V Žalmech král David tak trochu naříká ke Stvořiteli: „Podívej, co musím jako král dělat: soudit, účastnit se všech sporů. Musím, musím, musím…“.

Kořeny této ideologie vycházejí z duchovního světa – kde jsou si všichni rovni, vzájemně propojeni a plně určují postavení a stav ostatních.

Neexistuje tedy žádné malé ani velké, všechno je kruh, koule.