Při přechodu hranice mezi životem a smrtí

Každých 40 sekund dojde na světě k sebevraždě. Více než milion lidí ročně si vezme život. A mezi nimi je mnoho mladých lidí ve věku 15 až 30 let.

Neumírají ve válkách, i když to není o nic menší tragédie. Podívejte se, kolik toho dnes vidíme. Nejde o umírání hladem nebo na nemoci. Tady je člověk, navenek dokonce úspěšný a zabezpečený, a spáchá sebevraždu.

Co to znamená?

Prázdnota. Prázdnota – není nic. Přičemž taková prázdnota, že tíží, trhá, nedovolí usnout, nedá se zahnat dokonce ani drogami. A člověku prostě nezbývá nic jiného.

Musíme se na život podívat správně. Musíme se chopit výchovy.

K čemu by měl člověk dojít?

Ke smyslu života. A smysl života můžeš pochopit tehdy, když překročíš hranici mezi životem a smrtí. Teprve tehdy můžeš správně zvážit, proč žít, když pro tebe samotný život znamená méně, než on sám. Tehdy se můžeš povznést nad svůj egoismus, nad svůj život.

To znamená, když se ho nebudu chytat, nebudu se držet každého přání?

Ne! Nejen že se nebudeš držet, budeš žít tím, že každou minutu odmítáš svůj egoismus a pozvedáš se nad něj.
Každou minutu jsi nad smrtí, jako bys ji prožíval. V tom spočívá odtržení od našeho světa a vstup do Vyššího světa.

To je velmi těžké.

Není to těžké, je to šťastná příležitost pro nás všechny.

Takže si nemám cenit svého egoistického života?

Ne! V žádném případě! A čeho si zde cenit?

Člověk, který chce dosáhnout skutečné existence, musí zavrhnout tento život sám o sobě a vážit si ho pouze jako základu, na kterém může budovat vyšší život. A vyšší život je nad smrtí – když každým okamžikem umíráš ve své zvířecí podobě a rosteš v duchovní.

Duchovní růst znamená žít mimo sebe. Ne pro sebe, ale mimo sebe. Pro Stvořitele, pro systém, pro lidstvo, na tom nezáleží. Hlavní je vystoupit ze svého „já“.