Ale já jsem nezabil

Ať si to chceme připustit nebo ne, všichni na sebe přímo působíme. Od samého počátku jsme součástí jednoho systému. Každý náš čin se promítá do života všech ostatních – i když to nevidíme a necítíme.

To je nesmírně vážná skutečnost. Zatím necítíme osobní vinu za to, co se děje kolem nás. Myslíme si, že neděláme nic špatného. A když někdo cizí páchá zlo, zdá se nám, že s tím nemáme nic společného.
Jednou se nám však odhalí, že ve všem, co konáme my i druzí, jsme vzájemně spojeni tím nejpřímějším způsobem. A nikdo nebude moci říct: „Já jsem přece nikomu nic neudělal!“

Jedna společná duše

Všichni neseme odpovědnost za to, co se ve světě děje. Jsme totiž části jediné duše, která se nazývá Adam Rišon.

Kabala vysvětluje, že Stvořitel – jehož podstatou je láska a odevzdání – stvořil tuto duši s opačnou vlastností: s egoismem, tedy touhou přijímat pro sebe. Jen tak mohl vzniknout skutečný protějšek Stvořitele. Jinak by stvoření bylo pouhou kopií, což není možné.

Aby se mohl tento obrovský egoismus napravit, rozdělil Stvořitel duši Adama na nespočet částí, promísil je a vložil do každého z nás malou egoistickou jiskru. Ta vznikla nejen samotným rozbitím, ale i promícháním různých vlastností (sfirot).

Proto každý z nás, kdo se objevil na světě jako výsledek tohoto procesu, svým chováním působí na všechny ostatní bez výjimky. Nejde tedy o to, kdo je hříšník a kdo spravedlivý, kdo lepší a kdo horší.

Všichni dostáváme od Stvořitele stejné síly k překonání svého egoismu. Rozdíl je jen v tom, jak je využijeme. Odpovědnost za naše činy nám ale nikdo neodpáře – a tyto činy se vždy odrážejí v celku.

Zákon jednoty a vzájemné záruky

„Zákon je přísný, ale je to zákon,“ říkávali už staří. Platí to i o zákonu jednoty a vzájemné záruky. Ten na nás působí neúprosně – ať si to uvědomujeme, nebo ne. A když jej porušujeme, dopadá to na nás tím nejhorším způsobem.

Čím dříve začneme mezi sebou žít podle principů tohoto zákona – tedy v lásce a vzájemném dávání – tím příjemnější a lehčí náš život bude.

Tehdy se začneme sbližovat na hlubší úrovni – na úrovni duší. Postupně se přiblížíme k původnímu stavu jednotné duše, což je skutečným cílem stvoření. Tentokrát už ale ne jako egoisté, nýbrž podobní Stvořiteli – v lásce a odevzdání.

Pak všichni pocítíme, že mezi námi neexistují žádné rozdíly. Ani v národnosti, ani v povaze, ani v názorech. V jednotné duši se totiž každý snaží naplnit ne sebe, ale ostatní, a vše dobré, co přijímá od Stvořitele, předává dál. V tomto kruhu nastává úplné spojení stvoření se Stvořitelem.