Bezcílný život není vlastně životem

„Kdo má proč žít, snese i každé ‚jak‘,“ řekl Friedrich Nietzsche. Jeden můj student zhlédl film „Život mě pohltil“, který vypráví o dětech uprchlíků ve Švédsku, které se kvůli nejistotě ohledně svého právního statusu stáhnou do nemoci podobné kómatu, tzv. syndromu rezignace. Student se podivoval nad tím, jak je možné, že si děti zřejmě „vybírají“ smrt místo života, ačkoli strach ze smrti je údajně nejhlubší, nejpůvodnější pocit.

Tady si myslím, že se můj student spletl: strach ze smrti není nejzákladnějším strachem, tím je spíše strach ze života, nebo správněji – strach ze života bez smyslu!

Ve chvíli, kdy žijeme bez důvodu žít, který je vyšší než život sám, upadáme do stavu, který je pod životem. Zvířata žádné takové otázky nemají; prostě existují, protože se řídí svými instinkty. Proto je pro ně existence životem.

Lidé naproti tomu potřebují vědět, proč dělají to, co dělají. Jinak nemají motivaci k činům a dochází k nejrůznějším regresivním jevům, od zneužívání návykových látek, přes deprese, až po syndrom rezignace a sebevraždy. Důvod, proč jsou sebevraždy a další sebepoškozující chování u lidí tak časté a u zvířat tak vzácné, spočívá v tom, že lidé potřebují cíl, smysl života, zatímco zvířata nikoli. Bezcílný život je horší než smrt, proto lidé dávají přednost smrti před bezcílností.

Nicméně pocit, že nemáme v životě žádný cíl, je také silným motorem. Nutí nás všechno zpochybňovat. Největší objevy lidstva byly učiněny, když lidé hledali odpovědi na otázky života.

Klíč ke štěstí

Dnes se zdá, že lidé mají vše, co potřebují ke skvělému životu, ale nemají důvod žít. Proto se ptají, k čemu je život.

Tato otázka je tou nejzásadnější, jakou si člověk může položit, protože odpověď není v nás, ale mezi námi. Důvodem naší existence je naše hodnota v síti, kterou tvoří lidstvo. Každý z nás je v této síti jedinečnou součástí a nikdo jiný nedokáže zaplnit dutinu, která vznikne, když jeden z nás chybí. Čím větší je náš příspěvek k síle sítě, tím větší hodnotu máme jako jednotlivci.

Proto dnes sociologové a psychologové zjišťují, že klíčem ke štěstí je kvalita našich sociálních vazeb. Teprve když máme pozitivní sociální vazby, když každý z nás realizuje svůj potenciál ve prospěch celého lidského ekosystému, teprve tehdy jsme skutečně šťastní a zároveň přispíváme svým komunitám, svým zemím a světu.

Vyváženou společnost, jejíž členové jsou spokojení a šťastní, a přitom nevykořisťují ostatní lidi ani životní prostředí, můžeme vytvořit pouze tehdy, když se každý z nás stará o druhé a své štěstí nachází ve spojení s ostatními. V něm můžeme realizovat svůj osobní potenciál ve prospěch společnosti a celého světa.