Přínosy mentora nebo náhradního rodiče pro děti vyrůstající v rodinách s jedním rodičem?

V Japonsku se odehrál pozoruhodný případ, který ilustruje, jak daleko jsou lidé ochotni zajít, aby dětem poskytli pocit bezpečí a emoční oporu. Mladá dívka vyrůstající v rodině s jedním rodičem čelila ve škole šikaně, protože neměla otce. Její matka, hluboce znepokojená a neschopná najít pomoc u učitelů, se obrátila na agenturu „rent-a-hero“ (pronájem hrdiny). Vybrala laskavého, pozitivního a starostlivého muže, který plně přijal roli otce. Po dobu deseti let tuto roli zastával – chodil s dívkou do kina, do parků, na procházky i na třídní schůzky. Postupem času se z dříve nesmělé a uzavřené dívky stala sebevědomá a šťastná osobnost.

Tento příběh zdůrazňuje důležitost vytváření podpůrného prostředí pro dítě a zároveň emoční význam takového vztahu i pro matku. Zajímavé je, že tyto vztahy mohou být někdy hlubší a smysluplnější než přirozené rodinné vazby. Když někoho vnímáme jako „svého“, můžeme propadnout samozřejmosti a zanedbat skutečné propojení. Naopak vědomé budování vztahu, jako v tomto případě, vytváří blízkost, která je nejen opravdová, ale také aktivně kultivovaná.

V podobných případech se mezi účastníky vytváří zvláštní pouto – nikoliv intimní, ale založené na vnitřní podpoře a vzájemné spolupráci. „Nepravý otec“ v tomto příběhu hrál klíčovou emoční roli – říkal dívce, že ji má rád, a plně se zapojil do jejího života. Přestože si mohl být vědom určitého vnitřního konfliktu této situace, jeho emoční angažovanost nakonec posílila dívčino sebevědomí.

Je však etické „lhát“ dítěti tímto způsobem? Odpověď lze najít ve výsledcích. Jak sám „otec“ reflektoval, ačkoli existuje určitá obava, jak dívka zareaguje, až zjistí pravdu, s největší pravděpodobností bude vděčná za péči a pozornost, kterou dostala. Klíčové ovšem je, aby ji tento muž podporoval, dokud nebude mít někoho jiného – například manžela – kdo tuto roli v jejím životě převezme. Nemůže ji jednoduše opustit, protože během formativního období jejího života zastává roli otce, průvodce a emoční opory.

Konzistentní vzdělávací program

Tento trend najímání „otců“ nebo dokonce starších mentorů odráží společenskou potřebu vedení a moudrosti, kterou moderní rodiny a instituce stále častěji nedokážou zajistit. Plně podporuji myšlenku přivádění zkušených jedinců do života mladých lidí, aby jim předávali životní lekce a směřovali je. Společnost postrádá komplexní systém, který by děti učil, jak se orientovat v životě, čímž vzniká mezera v přenosu hodnot, zkušeností a správného společenského chování. Moderní děti nemají spolehlivé zdroje moudrosti – televize, počítače ani školy tuto roli nedokážou plně zastoupit.

Abychom vychovali šťastné a vyrovnané jedince, společnost potřebuje jasný a konzistentní vzdělávací program vedený schopnými učiteli, mentory a vychovateli. Když rodina, komunita, vrstevníci a média spolupracují v harmonii, lidé mohou vyrůst v celistvé osobnosti. Hodnoty, které je třeba předávat, by se měly zaměřovat na správné chování ve společenství, učit lidi, jak žít v souladu jako součást skupiny. To zahrnuje pochopení důležitosti role každého jedince v rámci „lidské smečky“, čímž se posiluje pocit vzájemné podpory a odpovědnosti.

Zajímavé je, že inspiraci můžeme najít u vlků. Vlci žijí v smečkách výjimečně dobře – mají jasnou hierarchii a silný smysl pro odpovědnost vůči sobě navzájem. Lidé se mohou tímto modelem inspirovat: žít jako „smečka“, kde každý člen chápe svou hodnotu a přispívá k blahu celku. Dá se říci, že chceme-li být skutečnými lidmi, měli bychom být jako vlci. Vlčí dynamika je obdivuhodná – rodiče vedou, mláďata následují a všichni se o sebe starají, čímž vytvářejí společnost, která prosperuje díky vzájemné podpoře.