Člověk nemá instinkt pro rovnováhu s přírodou. Proto mu byla dána příležitost, aby vybudoval společnost a díky svému úsilí získal sílu sjednocení a inteligenci, která mu umožní, aby dosáhl rovnováhy.
Read more
Izraelští vědci dokázali vytisknout na 3D tiskárně živé srdce. Není velké, měří pouze 2,5 cm. Proces vytváření trval tři a půl hodiny. Říká se, že to je kolosální průlom ve vědě.
Vědci identifikovali nový druh deprese, kterou nazvali „usměvavá deprese“. Člověk se usmívá a vypadá šťastně v době, kdy trpí symptomy deprese. A toto se stále více rozšiřuje.
Lidé jsou v životě zaneprázdněni, mají zaměstnání, děti, rodinu, koníčky a zároveň jsou neustále v depresi. Navenek se usmívají a uvnitř jsou v rozporu.
Zdá se, že to postihuje obrovskou část lidstva, celé masy.
Nacházíme se ve světě, ve kterém se neustále vyvíjí náš egoismus. A co nám vyhovovalo před 1000 lety, nás před 500 lety přestalo uspokojovat. A dnes – již vůbec ne.
Na počátku XX. století byl člověk šťastný, když měl něco k jídlu, co si obléci a kde spát, (platilo to pro většinu lidí), ale dnes to již ukazatelem komfortního stavu není. Egoismus roste a vyžaduje od člověka mnohem více naplnění, a dokonce i takové, o kterém člověk ještě ani neví.
Vždyť je mi špatně, něco ve mně je prázdné! Jedl jsem? Zdá se, že ano. Spal jsem? Spal. Mám kde spát? Ano. Mám co jíst? Ano. Mám oblečení? Ano. Mám práci, mám vše. Co mi chybí? Nevím.
A co člověk postrádá? Pocit naplnění, pocit štěstí. To mu chybí.
Člověk má všechno, a přesto se cítí prázdný.
„Co ti chybí? Řekni mi co. Zapíšu si to a slibuji, že ti to dám.“
„To mi nemůžeš dát. Musím se uvnitř něčím naplnit. Uvnitř mne je vnitřní prázdnota, kterou nemohu ničím naplnit – ani jídlem, pitím, ničím. Můžeš mě lechtat, nezasměji se. Nemám to – naplnění.“
Nemůže. Protože je v něm nedostatek, pocit vnitřní prázdnoty, kterou v našem světě není možné naplnit.
Můžete ho vzít jako dítě na kolotoč, na procházky, na výlety, můžete mu promítat filmy, zůstane stejný. Bude se dívat, trošku se rozptýlí, ale přesto bude mít pocit, že je to jen únik z prázdnoty. Prázdnotu cítí, mírně se nad ní pozvedne, ale pořád ji cítí a neuteče jí.
Známý rakouský psychiatr a neurolog Viktor Frankl napsal, že základem dobrého psychického zdraví je nalezení smyslu života. Je nalezení smyslu života nezbytné?
V naší době je nalezení smyslu života nezbytné. Dříve spočíval smysl života v přežití.
Nějakou dobu jsem žil v Litvě. Lidé, kteří pamatovali sovětskou vládu, popisovali, jak to bylo vše uspořádáno.
Ráno se jde do práce, pracuje se zpravidla neustále, protože je to malinká země. Máš štěstí, když máš práci, peníze dostaneš hned ten den, můžeš koupit něco k jídlu a rodina má co jíst. Tak žila většina obyčejných, nikoliv bohatých lidí. Takovým způsobem lidé žili. Když měl člověk denní výdělek a měl čím nakrmit rodinu a sebe, byl šťastný.
Uplynulo 50 let. Může být dnes takový způsob života považován moderním člověkem za šťastný – aby ráno nevěděl, kde bude pracovat a nevěděl, zda večer bude mít jídlo pro rodinu? Ne, dnešní člověk potřebuje spoustu věcí.
Jeho egoismus se stal mnohem větším, mnohem hlubším. Musí vědět, kolik si vydělá, kdy dostane zaplaceno, co si za to koupí, kam pojede na dovolenou, kde se může pobavit, kde budou studovat jeho děti, jaký bude mít důchod, vše.
To znamená, že se o to musí postarat sám.
Potřeby člověka se natolik zvýšily (a nemůže s tím nic udělat, neboť se takto rozvinul jeho vnitřní egoismus, a není to tím, že by byl člověk rozmazlený), že dnes nemůže být šťastný, když dostane nějakou minimální část požadovaného naplnění.
Dokonce ani samotný člověk neví, co chce. Tato deprese postihuje téměř všechny třídy společnosti.
Nevím. Ale pamatuji si, že i já jsem byl takový a že mi bylo těžko. V takovém polodepresivním stavu jsem byl během svého dětství a mládí, než jsem našel seriózní zájem o kabalu.
Nevěděl jsem, čím se naplnit, proč existuji. Bylo to vše vymyšlené proto, abych musel nést toto břemeno života? Proč? Kvůli čemu? To je nejhorší! Když ráno vstaneš a ptáš se, proč jsem se vzbudil? Proč jsem vstal?
A tyto stavy mají lidé, kteří jsou duchovně výše nebo se musí duchovně pozvednout, dokonce i kabalisté, protože se u nich projevují nové požadavky, které poté realizují, a takto stoupají po duchovních stupních k vyššímu poznání.
Ale když v sobě člověk odhalí tuto prázdnotu, která potřebuje naplnit, čím naplnit – ještě neví, pak je ve stavu, který je obecně definován jako deprese, i když to deprese není.
Pro kabalisty to není deprese, milují tyto stavy, protože již předem vědí, že je naplní, že v této prázdnotě dosáhnou pocitu Vyššího světa.
Nacházíme se v generaci, kdy lidé pociťují tuto prázdnotu, tyto požadavky, tyto obrovské touhy, ale v našem světě pro ně nemohou najít žádnou náplň. Náplň je třeba přijmout z následující úrovně.
Nehovoříme o klinické depresi, která je duševním onemocněním. Jaký je recept na štěstí nebo na to, abychom se dostali z této usměvavé deprese či sklíčenosti?
Klín se vyráží klínem. Jinak to nejde. Pro tento vnitřní požadavek prázdnoty musíme najít naplnění. A ten tkví ve smyslu života.
A lidé se v zásadě ptají právě na to. Ale i když se neptají, tato otázka v nich existuje. Je to otázka, která je trápí a bojí se si ji přiznat. Člověk se bojí přiznat sám sobě, že neví, proč žije, a to je přesně to, co mu bere energii k životu.
Proč se bojí? Protože neexistuje odpověď. A ocitne se před prázdnotou.
Prakticky mě to ničí jako rozumnou bytost, která uvažuje rozumně, ví – proč žije. Pokud si řeknu, že nevím, proč existuji, tak jsem v principu nic. A z toho je mi špatně. Lehnu si a nemůžu vstát.
Smyslem života je odhalit náš duchovní kořen, ve kterém existujeme věčně. Dočasně se noříme do našeho pozemského světa, abychom s jeho pomocí mohli stoupat ještě výše. Musíme poznat celý systém a být v něm účastni.
Pak člověk na sobě začne duchovně pracovat. Odhaluje Vyšší svět, systém řízení, systém vesmíru, a vidí, co musí udělat proto, aby každou minutu sám sebe pocítil jako toho, kdo realizuje obrovský plán!
Odhaluje jej všemi svými pocity, celou svou duší, pohlcuje do sebe celý vesmír, cítí se být jeho části, spolupracuje s ním. Působí na svět a svět působí na něho.
A tady začíná jeho veliká hra jako dítěte s hračkami. Zaujme ho. Samozřejmě to není snadné a není to hned, ale v zásadě, pokud již začíná chápat, že je to pro něho předurčeno, je to již velký pokrok.
Nejdůležitější je cítit se před dveřmi, stát těsně před nimi a tehdy se otevřou.
Realita je to, co existuje mimo člověka nezávisle na něm. Ať už lidstvo existuje či ne, ať už svět existuje či ne, tato realita existuje věčně, mimo čas, pohyb a prostor. Nezávisí na žádném z našich trojrozměrných omezení a čase.
Někdy si člověk myslí, že se s ním dějí skutečné věci, ale pak se probudí a pochopí, že to byl jen sen. Co je realita a co je iluze?
Obyvatelé Švédska jsou velmi nadšeni biohackingem. Biohacking je implantace čipu o velikosti zrnka rýže pod kůži, na kterém jsou zaevidovány osobní údaje lidí: čísla bankovních karet, pasy a jiné dokumenty.
Skandinávci tvrdí, že díky čipu je život mnohem jednodušší.
Lidstvo již zažilo těžké ekonomické krize, ale pokaždé našlo řešení. Dokonce byla překonána i Velká hospodářská krize třicátých let. Dnes však tvrdíme, že je třeba napravit člověka. Zní to iracionálně… Já to vidím jinak: všechny dnešní problémy vznikají kvůli člověku. V minulých časech jsme způsobili krize různými vnějšími příčinami, avšak v současné době nám začíná být stále jasnější, že zdrojem toho, co se děje, je člověk, který je dezorientován a nechápe, kde se nachází.
Read more
Proč je plechovka studené Coca-Coly dostupnější než sklenice čerstvé vody? Coca-Cola je pro nás bližší, dosažitelnější a dostupnější než sklenice dobré čisté vody, protože na tom někdo vydělává.
Je to opět egoismus člověka, který podněcuje firmu k tomu, aby učinila svůj produkt všem dostupný. Za sklenici vody nemůže obdržet stejnou částku jako za plechovku Coca-Coly. Coca-Cola je propagována proto, aby na nás vydělala peníze.
Read more
Uplynulo přesně 50 let od doby, kdy se konal slavný rockový festival „Woodstock“, který symbolizuje éru hippies: mír a lásku, svobodné vztahy, takzvané „děti květin“.
Tu dobu si dobře pamatuji. Tehdy jsem byl student. A dokonce i v Rusku, kde existovala velmi uzavřená společnost a kde všechno podléhalo přísnému režimu, přineslo toto hnutí pocit určité svobody a naděje, že směřujeme k dobrému světu, kde se všichni budou navzájem milovat.
Bylo to velmi naivní a laskavé hnutí. Lidé se nestyděli otevřeně vyjadřovat svůj láskyplný přístup k ostatním. Vzpomínám si, jak mladí tancovali na náměstí v Petrohradě (Leningradě). V té době jsem již dokončoval studia na univerzitě a uvažoval jsem o odjezdu z Ruska do Izraele, ale tuto zvláštní atmosféru si pamatuji.
Bylo to velmi naivní, svým způsobem je však trochu naivní každá éra. Lidé se staví k životu naivně i dnes, neznají jeho cíl, přitom však trpí, bojují o přežití. Dnes lidé z naivity pláčou a tehdy se naivně smáli a radovali – to je veškerý rozdíl. Jedno i druhé je naivní, neboť nevědí, kvůli čemu žijí.
Hippies zaplnili nedostatek poznání smyslu života radostí a dnes lidé tuto prázdnotu zaplňují slzami. Co je tedy lepší? Na jedné straně je lepší se radovat než plakat, ale na druhé straně je pláč dobrý, protože člověka nakonec přivádí k hledání řešení.
Hnutí hippies je protestem mladých lidí proti společnosti založené na konkurenci, proti ochotě se uspokojit málem, je to touha po lásce, po svobodě každého jednat podle svého přání.
Mládež se chtěla vymanit ze zastaralého rámce, který byl velmi těsný, kapitalistický, spotřebitelský, uzavřený. Chtěli svobodu. Pro vládnoucí režimy bylo velmi obtížné proti nim bojovat, dokonce i v Rusku s jeho KGB, vždyť v podstatě nechtěli nikomu dělat nic špatného.
Bylo to období průniku člověka do vesmíru, kdy lidstvo začalo přemýšlet o tom, co je nad planetou Země. A byla to tehdy zvláštní atmosféra. Za ta léta ovšem čas odvedl svou práci, hippies vyrostli, oženili se, narodily se jim děti a uvědomili si, že si musí vydělávat na živobytí. Staré ideály zemřely.
Radost je dobrá, cíl stvoření však nespočívá v tom, aby se lidé prostě jen radovali, nýbrž v tom, aby dosáhli skutečného smyslu života. Lidstvu byla dána na krátký čas možnost, aby se těšilo z pociťování toho, jak je hezké se k sobě navzájem dobře chovat. Jako by dali každému drogu. Celý svět byl tímto dojmem ohromen, dokonce ani politici nejednali tak krutě a toto hnutí okamžitě nezakázali.
Svět obdržel příklad toho, jak je možné žít v míru a lásce. Bylo to, jako by přišla teplá vlna, která vystřídala studenou. Z toho se učíme, jaký je rozdíl mezi dobrem a zlem. Bylo to naivní, dětské rozhodnutí, ale dnešní svět potřebuje něco vážnějšího: musí si vybudovat svoje vlastní spojení. Pak to bude skutečný elixír života, ne droga.
Musíme se pozvednout na úroveň odevzdání, lásky a jednoty, ale ne jako před padesáti lety – jakoby pod vlivem drogy rozprášené shora, díky které lidé náhle začali tančit a zpívat na náměstích.
Pokud známe cíl a důvod, proč se sjednocujeme, pak tuto sílu v nás sami vytváříme a dospějeme ke stejnému pocitu. Cíl spočívá v tom, abychom společně na základě probuzení zdola mezi sebou vytvořili pouto, které nám poskytne radost. Uvnitř této radosti odhalíme velkolepý život.
Před padesáti lety nás jakoby shora trochu pozvedli, trošičku nás vytáhli z egoismu na vršek tohoto světa. A nyní takové pozvednutí musíme vyvolat sami na základě šíření vědy kabaly.
Tehdy přišla touha po spojení shora a nyní ji musíme vygenerovat zdola. Současná generace vůbec není jako „děti květin“ – je velmi cynická. A právě díky tomuto cynismu může stoupat vzhůru a vědomě se nad svůj cynismus pozvedávat.
Mezi těmito dvěma vrstvami – vnitřním, cynickým egoismem a altruismem a láskou nad ním – najdeme sami sebe v pravé podobě. „Všechny zločiny přikryje láska.“ Jsou zločiny: cynismus, sobectví a nad nimi stavíme vyšší stav pomocí Vyšší síly. A pak květiny nebudou jenom namalované a naivní, ale skutečné.
Pokud je celý život člověka plně naprogramován od začátku až do konce, pak proč má člověk v každém okamžiku pocit, že si sám volí svůj další krok: s kým se oženit, kde žít, co dělat? Kdyby člověk věděl, že žije jako zvíře, které je řízeno na každém kroku, nemohl by přežít a sám by ukončil svůj život. Vždyť co by mu pak v životě zůstalo – pouze hledat, jak co nejpříjemněji strávit každý okamžik a méně trpět? Jaký by měl takový život smysl a kdo by ho potřeboval?
Read more
Bnei Baruch je globální organizace pod vedením Michaela Laitmana, která se věnuje rozšíření přístupu ke Kabale.
Tento web je vzdělávací platformou určenou pro poskytování informací a podpory Bnei Baruch v České a Slovenské republice.
