Cizí děti, ne naše vlastní

V Izraeli demonstrovali rodiče malých dětí ve věku od tří měsíců do tří let s požadavkem, aby ministerstvo školství a vláda zorganizovali kontrolu nad jeslemi. Je známo velmi mnoho případů, kdy se chůvy chovaly k dětem neadekvátně a hrubě. Jejich nedostatečná péče vedla dokonce i k úmrtí dětí.

Kde se bere nenávist k tomu, co se zdá být nejmilejším na světě – k malým dětem?

Za prvé to jsou cizí děti, a ne naše vlastní. Ačkoliv takový postoj se projevuje i ve vztahu k vlastním dětem. Jedná se o to, že láska a nenávist, život a smrt jsou si velmi blízké, nacházejí se těsně vedle sebe, a proto se navzájem doprovázejí a občas se doslova zastupují. Vyplývá to z povahy člověka, protože je přechod od lásky k nenávisti velmi nepochopitelný, velmi křehký. Prakticky jsou zapojeny stejně silné touhy, které se liší pouze póly – dochází k obrácení polarity a takto to dopadá. Víme, že se to samé stává i rodičům. Například jsou rodiče, kteří zapomenou děti v autě. Prostě to všechno vymažou ze své hlavy…

Co můžeš dělat?

A když už hovoříme o chůvách, pro které je to jenom práce, a možná i nenáviděná práce, kterou musí vykonávat nedobrovolně, protože nemohou dělat nic jiného a musí si nějak vydělávat – tyto děti se pak pro ně stávají předmětem nenávisti. Ve stejné míře, v jaké nenávidí tuto práci, celý svůj nešťastný, sociálně slabý život, vše přenáší na děti.

Dnešní egoismus, současná netrpělivost, kterou mají ženy i muži, postoj vůči světu, vůči dětem – to vše je nepřirozené. Žijeme v generaci, kdy nás egoismus jednoduše nutí, abychom ho napravili, jinak nemůžeme přežít.

Řekl jste, že je mezi láskou a nenávistí velmi křehký přechod. Jak ho má člověk regulovat, jak rozpoznat tento okamžik přechodu, aby si to nepřestal uvědomovat?
Láska nemůže existovat bez nenávisti a nenávist bez lásky stejně jako plus bez mínusu. Pracují společně. Ale co se pokládá za plus a co za mínus – to závisí na člověku. Pokud jsem si sám sobě drahým, mám rád jen sám sebe, pak ve všech ostatních vidím mínusy. A pokud se chci napravit a vidím mínusy v sobě, pak mohu v ostatních vidět plusy.

Kde vzniká tento vážný problém.

V naší době v nás vyvstávají takové touhy, takové vlastnosti, které jsme povinni napravit na polární, protikladné, a pokud to neděláme, pak se podívejte, co se děje.

Neobviňuji tyto chůvy ve školce, v jeslích, vůbec neobviňuji lidi, kteří projevují nejrůznější sadistické a jinak nevhodné tendence, jelikož s nimi prostě nepracují. Spousta lidí potřebuje péči, práci a výchovu. Předtím, než se stanou pedagogy, je třeba je vychovávat, ale nedělá se to.

Je možné se stát učitelem, vychovatelem, na základě výchovy, o níž hovoříme, nebo vzdělání, které člověk získá, aby se nejednalo pouze o povolání, roli, ke které má člověk přirozené sklony?

Je to velmi obtížné. Protože pak místo svého přirozeného popudu být vychovatelem, když jím nechcete být, si musíte představit Vyšší cíl, který chcete dosáhnout, a jste připraveni se stát pedagogem z tohoto důvodu. Je to velmi důležitá práce nad sebou.

Člověk je hromada hormonů, chemie a dalších věcí. A výchova zodpovídá pouze z 10 % za to, jakým se člověk stane. Co ještě ovlivňuje člověka kromě těchto hormonů a chemie, že přechází z jednoho stavu – laskavosti – ke zlu?

Jak v něm náhle exploduje egoismus?

Je to proto, že jsme se k sobě navzájem stali velmi blízkými, ale nenapravujeme se, a proto nás vzájemně ovlivňuje zlo. Velký vliv na to mají masmédia. Neustále před sebou vidím špatné obrazy, příklady, které je velmi jednoduché napodobovat. A také je chtě nechtě napodobuji. A proto vše, co vidíme na obrazovkách nebo smartphonech, do nás vstupuje a nutí nás to k tomu, abychom byli jako ti údajní „hrdinové“, které vidíme. Takže obecně spočívá celý problém v médiích.

Vezměme například člověka, který chce být na jedné straně vychovatelem, učitelem, matkou a rodičem. Zachází s dítětem nebo s dětmi dobře, ale najednou přichází okamžik, kdy cítí, že v něm roste něco, co nemůže ovládat. Co by měl dělat?

Ano, nemůže se ovládnout, protože jsou jeho vnitřní impulsy opět silnější než všechny faktory ovládání. Dokonce se nemohou ovládat ani ti, o kterých slyší a čte, že trestají lidi za to, že jsou takovými. Ani on se nemůže ovládat, neboť má vypnutý zadržovací mechanismus. A to je vše a nic s tím neuděláš. Celý problém tkví v tom, že lidem musíme předávat správné příklady chování mezi sebou a s dětmi. Nemůžeš nic potlačit a nic nezadržíš strachem – pouze dobrým příkladem.