Koronavirus – loučení s pískovištěm

První fázi tedy máme za sebou – vytrhli nás z pohodlí známého světa a poslali nás do izolace. Nějak jsme se zde zabydleli, každý se zařídil, jak nejlépe mohl, a pochopili jsme, v jaké šlamastice jsme se ocitli.

Sice se spolu můžeme bavit jako předtím, žít jako předtím však nemůžeme. Ještě nikdy dříve se nic takového nestalo.

Ve druhé fázi si začínáme zvykat na nový život. Stále se nám zdá, že se rámec změnil pouze dočasně, ale ve skutečnosti se pomalu mění náš přístup k životu a k sobě navzájem. Uvědomujeme si, co je opravdu důležité, co je cenné, co je drahé. Jinak soudíme sebe i ostatní. Nedostatek jasné perspektivy nás nutí přemýšlet. Dříve si mnozí mysleli, že přemýšlejí jen oni.

Ve filmu „Obyčejný fašismus“ Michail Romm tento okamžik geniálně ukázal – přelom ve vědomí, když zrádně zmizí z obzoru jasná budoucnost. Až donedávna lidé oddaně poslouchali projevy a zprávy s prázdnýma očima, a najednou se ve stejných tvářích něco mění. Co asi?

„Začali přemýšlet,“ říká Romm.

Pozdě, ale přece.

Naštěstí není analogie úplná. Za prvé, právě jsme se vyhnuli válce, a za druhé, právě nyní, ve stavu bez tíže a bez pevné půdy pod nohama máme čas o situaci klidně přemýšlet.

Co vlastně máme?

Jako by se naším každodenním životem převalila vlna tsunami, která smetla vše povrchní a zároveň nám ponechala to nezbytné. Ještě včera lidstvo bezstarostně šlapalo do pedálů konzumního stroje, žilo „na špičce jehly“, honilo se za přeludem zcela klamných ideálů a cílů. Ale přišly potíže a naše stimuly se jeví jako plastové hračky, naše hrady vypadají jako z písku, náš život připomíná pískoviště.

Nyní však máme příležitost najít společný, skutečný cíl, vysoký a trvalý. Již se o tom hovoří, už se to proslýchá. Pravdou však je, že jakmile virus ustoupí, vše se vrátí do starých kolejí. Svým způsobem je tedy dobře, že je virus stále tady. Jeho vliv očišťuje, osvobozuje nás, pozvedá nás nad včerejší dětinskostí. Nejistota může paradoxně být i užitečná. Již jsme se spotřebitelství vzdali zvenku – nyní ho můžeme odmítnout i vnitřně.

Koneckonců je již jasně vidět, že to jde i jinak, že odebrání „kojenecké lahve“ vůbec není konec světa, že egoismus není nutné podporovat ve všem, třebaže je jeho „správnost“ legalizována společenským způsobem života. Právě nyní si dokážeme představit život bez jeho diktatury a nastínit si obrysy světa a vztahů, v nichž nebude nejdůležitější to, co kupujeme, nýbrž to, že se společně pokusíme povznést nad chamtivostí.

Virus udělal nemožné.

Ano, ustal nekonečný spěch, prach se usadil, uzda povolila a my jsme dostali šanci se kolem rozhlédnout s otevřenýma očima. Jen se podívejte, na co jsme utráceli svoje životy, čím jsme se vášnivě nacpávali jako utržení ze řetězu, kolik času jsme každý den ztratili. Proč? Na co?

Celý náš „pokrok“ byl postaven na plýtvání, zbytečném drancování, na konzumu. Celá naše ekonomika je bezúčelné mrhání přírodními a lidskými zdroji. Účelem tohoto paradigmatu není problémy vyřešit, ale zamlžit, protahovat řešení, vyždímat z nich maximum. Absolutně destruktivní přístup.

Jak se dostat ze šíleného shonu? K tomu účelu je zapotřebí, abychom se mezi sebou opravdu sblížili svými srdci.

Globalizace nás nesblížila, ale navzájem nás spoutala. Všechny nás ovinula sítí spojení, avšak bez účasti člověka jsou tato spojení mrtvá. Dříve hřměla společnými okovy tržních vztahů a neoliberálními dogmaty, ale dnes jsme zahnáni do karanténních komor.

Alespoň jsme se probudili a začali chápat, že problém není v tom, že jsme propojeni, ale v tom, jak jsme propojeni.

Dříve nás vnější propletení jen mátlo, spojovalo nás formou, ale v podstatě nás oddělovalo. Nyní však můžeme do těchto pout vdechnout život. Vzdálenost předepsaná ministerstvem zdravotnictví vůbec nebrání skutečnému sblížení. To, co nás rozdělilo zevně, nás spojí vnitřně. Dříve jsme se navzájem potřebovali, abychom brali, nyní – abychom dávali.

Fyzické spojení se přeměňuje na duchovní.

A to vše se stává jasným díky „koronovému filtru“, který ze starého světa ponechal pouze kostru nezbytného zboží a služeb. Všechno ostatní se najednou ukázalo jako „přebytečná nadváha“ – tukový egoistický přívěsek, který přetěžoval systém.

Lidstvo je nyní jako tlusťoch, který se podíval do zrcadla zítřka a spatřil sám sebe jako štíhlého s pevnými svaly. Otázkou nyní je, za jakou cenu tlusťoch zhubne? Možná projeví sílu vůle a sám přistoupí na dietu? Nebo…

Vlastně proč „nebo“, když jsou nyní vytvořeny všechny potřebné podmínky!? Můžeme se poučit z globální karantény a vybudovat normální, zdravý a naplněný život bez nadbytku. Nemusíme žít s životním minimem, ale s životním optimem. Nyní můžeme dát na hlavní místo naše vzájemné vztahy. Můžeme se spojit a dělat vše správně.

Potom z našich domovů, z našeho společného domova pohlédneme na svět jinak, na všechny tyto iluzorní úspěchy, na všechny hrady z písku. Budeme připraveni zanechat toxických „urbanistických“, „železobetonových“ vztahů s jejich falešností a pokrytectvím – kvůli dobrému, přirozenému, „ekologickému“ lidskému prostředí. Vnitřně se vyléčíme, absolvujeme základní lekci epidemie a předáme ji dětem. A tehdy virus zmizí.