Labutí píseň Francie

Protesty poté, co byl sťat Samuel Paty, jsou francouzskou „Labutí písní“. Paty, povoláním učitel, byl zavražděn za to, že během výuky o svobodě projevu ukazoval karikatury proroka Mohameda.

Podle BBC News „po útoku provedla policie razii přibližně ve 40 domech a vláda rovněž nařídila uzavření mešity na šest měsíců“. Pro Francii je to však příliš málo, příliš pozdě. Země je na cestě k tomu, aby se stala muslimským chalífátem.

Francouzi skutečně před nátlakem muslimského fundamentalismu nemohou obstát.
Ustoupili svým bývalým poddaným, spíše však ustoupili svému skepticismu, co se týče vlastního životního stylu a zásad. Již více nevolají: „Vive la République!“ Chtějí klid a ticho, ale nedosáhnou toho.

Islamizace Francie probíhá již delší dobu. Po celá desetiletí do Francie přijížděli muslimové, aby zde hledali lepší život, než jaký měli doma. Přibližně do roku 2010 to byli přistěhovalci hlavně z bývalých francouzských kolonií. Tyto země se nazývaly „protektoráty“, jako v případě Tuniska a Maroka, nebo to byly součásti francouzské metropole, jako v případě Alžírska. V těchto koloniích se usadilo mnoho francouzských občanů. Francouzi se těšili naprosté svobodě, ale místní obyvatelé byli utlačováni.

Poté, co se Francie stáhla z kolonií, i nadále tam přijížděli přistěhovalci, ať už jako levná pracovní síla, nebo jako uprchlíci hledající útočiště před hladem a válkou. Francouzi ze své strany prosazovali politiku asimilace a podněcovali přistěhovalce, aby si osvojili místní jazyk, kulturu a víru, zejména křesťanství.

Je to vyhlášení války

Zhruba od poloviny 80. let 20. století však Francie svoji politiku asimilace změnila na integraci a nově příchozím bylo umožněno, aby si zachovali svou svébytnou kulturu a tradice. Toto řešení však mělo neblahé následky. Přistěhovalci nesplynuli s francouzskou společností a ve velké míře zůstali vůči Francouzům cizí – se svou vlastní kulturou a se svým vlastním náboženstvím – což vedlo ke střetu civilizací.

V prvních letech tohoto století Francie uznala svou chybu a obnovila politiku asimilace, roztočené kolo však již není možné zastavit. Ve druhém desetiletí 21. století imigrace do Francie prudce vzrostla, a to zejména ze zemí zasažených válkou, jako je Irák, Sýrie, Libye a další, a Francouzi nemají sílu ji zastavit.

Navzdory neustálým varováním o důsledcích nekontrolované imigrace radikálních islamistů k nim Francie zůstala pohostinná, a oni se jí odměnili smrtí a terorem. Francie odmítla „získat nazpět“ mnoho svých měst a regionů, které se pro nemuslimy staly „zakázanými zónami“. Francouzský spisovatel Pascal Bruckner po atentátu na Samuela Paty vyhlásil: „Nejedná se o akt ‚separatismu‘; je to vyhlášení války, se kterým je třeba zacházet odpovídajícím způsobem.“ Ve francouzském národě však nezbyl žádný bojovný duch. Navzdory tomu, že jich je ve vlastní zemi mnohem více, cítí se před svými panovačnými „hosty“ bezmocní a bezradní.

Giulio Meotti, italský novinář, který často píše o otázkách Středního východu, na webu Gatestone Institute nedávno popsal současnou situaci ve Francii takto: „Francouzské elity… nechápou ideologickou válku, kterou jim vyhlásili nepřátelé otevřených společností.“ Další francouzská autorka Elisabeth Badinterová napsala: „Vidíme zde kontinuitu našeho podrobení. Jsem přesvědčena, že kdybychom věděli, jak říci ne, nebyli bychom v této situaci. Všichni sklonili hlavu ze strachu, že budou vypadat jako rasisté nebo nehumánní, povýšení lidé.“

Francie dneška je Německem zítřka

Francouzi skutečně před nátlakem muslimského fundamentalismu nemohou obstát. Ustoupili svým bývalým poddaným, spíše však ustoupili svému skepticismu, co se týče vlastního životního stylu a zásad. Již více nevolají: „Vive la République!“ Chtějí klid a ticho, ale nedosáhnou toho. Budou donuceni proměnit své kostely v mešity, demokracii v chalífát a své svobodné životy vyměnit za útlak. Kolo osudu se obrátilo proti nim a vládci se brzy stanou poddanými.

Nestane se to přes noc, ale proces již překročil hranici, ze které není návratu. Jsme svědky kolapsu jednoho z pilířů západního světa. A ještě děsivější je myšlenka, že Francie dneška je Německem zítřka, stejně jako zbytek západní Evropy.