Nesnesitelná ztráta

Během exkurze v Petrohradě jsem se dozvěděl, že z třinácti dětí cara Petra I. se jich dvanáct nedožilo dospělosti. Přesto se s tím nějak dokázal vyrovnat.

V naší době, pokud lidé ztratí dítě, mnozí jsou připraveni spáchat sebevraždu. Proč dnešní člověk nedokáže unést běžné, normální životní zkoušky?

Dítě je pro člověka obrovský systém potěšení. Je to jeho pokračování, něco velmi blízkého, vlastnímu srdci drahého, co neustále v sobě nese, zahřívá, směřuje vpřed – v dítěti vidí smysl života. Péče o dítě dává člověku mnoho dobrých pocitů, vlévá do něj ohromné množství vnějších i vnitřních sil. Proto ztráta dítěte způsobuje velké utrpení.
Jaký je vlastně rozdíl v tom, zda zemřelo teď nebo zemře za 50–60 let? V podstatě chápeme, že existuje nějaká vyšší vůle, osud nebo krutý úděl. Ale člověk se s tím nedokáže smířit, není schopen to unést.

Existuje jen jedno východisko: vyvést ho na vnější pole působnosti, tedy k dobropřejnosti a dávání směrem k širšímu kruhu, který ho podpoří. Často se takoví lidé začínají věnovat charitě, vzájemné pomoci, službě druhým apod. Začínají hledat: na koho mohu přenést svou lásku, vše, co jsem cítil ke svým dětem.

Je třeba jim pomoci najít takový objekt, takovou činnost, aby se tím mohli znovu oživit.