(Ne)žádoucí závislost

Najednou vidíme, že se nemůžeme vymanit ze vzájemné závislosti. Sice nechceme být na nikom závislí, ale když ostatní nebudou opatrní, mohli by mě nakazit, a pokud nebudu opatrný já, mohl bych zase já nakazit je.

Jak se mohu před druhými chránit? Co když jsou nezodpovědní? Ale i já jsem často nezodpovědný. Tak jak mohu věřit, že ostatní nebudou? Mám vůbec právo to od nich očekávat?

COVID-19 nás přinutil rozpoznat a zároveň si plně uvědomit naši vzájemnou závislost. Sice jsme to vůbec nechtěli, chtěli jsme jen pokračovat ve svém bezstarostném životě a dále bez odpovědnosti za své činy dělat vše, co chceme. Příroda nás však vrhla na šikmou plochu. Zničehožnic nám byl vmeten do tváře virus a přinutil nás přehodnotit vše, co víme o sobě, o společnosti a také o světě, ve kterém žijeme.

Dokud na nás virus neútočil, všichni jsme se navzájem vykořisťovali a manipulovali jsme všemi a vším. Vítězem této podvodné hry byl ten, kdo vykořisťoval a klamal nejvíce, a ještě mu to procházelo. Vytvořili jsme společnost nešťastných lidí, omámených léky na předpis, kteří jsou beznadějně nejistí a ve svých bezcílných a bolestivých životech pouze přežívají. A také jsme neprojevili žádné slitování vůči přírodě – půdě, rostlinám a zvířatům.

Poselství Covidu

Poté se objevil Covid, jehož hlavním poselstvím je: „Chovejte se k sobě navzájem ohleduplně“. A tak s pomocí oslabující síly obnovil na Zemi systémovou rovnováhu. Poslal nás domů a držel nás tam, aby se mohla vzpamatovat příroda. A jakmile k tomu došlo, virus nás zase propustil se vzkazem, abychom se znovu nechovali zle.

Nechtěli jsme to však slyšet, tak se virus znovu vrátil – silnější než dřív. Není to trest, ale spíše se jedná o otěže, kterými nás příroda vede tam, kde nás chce mít. Přeje si, abychom šli cestou vzájemné odpovědnosti. Již nás učinila vzájemně odpovědnými na fyzické úrovni, a to prostřednictvím naší odpovědnosti za zdraví ostatních. Nyní po nás žádá vzájemnou odpovědnost na emocionální a duchovní úrovni tak, že budeme navzájem cítit potřeby druhého, a díky tomu nebudou zapotřebí fyzická omezení, která jsou nám v současnosti ukládána.

Koronavirus nás učí smýšlet o druhých spíše pozitivně než negativně, starat se tak vzájemně o zdraví nás všech, a to i když se nám nechce, poněvadž moje zdraví závisí na zdraví všech ostatních. Virus však usiluje o mnohem více. Jestliže přemýšlíme o sobě navzájem ze své vlastní vůle, virus na nás nebude muset nadále tlačit. Jeho cílem je, aby nás přiměl přemýšlet jeden o druhém, vzájemně se o sebe starat, a vytvářet tak harmonicky sjednocené lidstvo stejně, jako to dělá sama příroda.

Až se staneme podobnými přírodě, pochopíme, proč nám poslala tento virus. Uvidíme celistvost systému, který stvořil nás i všechno ostatní. Pochopíme životní cykly, smysl života a vytvoříme integrální lidskou společnost, v níž všichni rozumí, proč zde jsou, a zároveň si i užívají každý okamžik života.