Polévka pro všechny

Lidstvo již zažilo těžké ekonomické krize, ale pokaždé našlo řešení. Dokonce byla překonána i Velká hospodářská krize třicátých let. Dnes však tvrdíme, že je třeba napravit člověka. Zní to iracionálně… Já to vidím jinak: všechny dnešní problémy vznikají kvůli člověku. V minulých časech jsme způsobili krize různými vnějšími příčinami, avšak v současné době nám začíná být stále jasnější, že zdrojem toho, co se děje, je člověk, který je dezorientován a nechápe, kde se nachází.

Je to právě člověk, jenž je špatný a nedokáže se shodnout s ostatními; je to člověk, který nafukuje tuto bublinu a není schopen dát systém do pořádku.

Zdálo by se, že nám jsou chyby lidské společnosti jasné a potřebujeme je jenom opravit. Ale nevíme jak. Objevují se stále nové problémy, a jelikož je nedokážeme vyřešit, cítíme se před nimi slabí. Takže hlavní problém spočívá v nás.

Nemůžeme například skutečně sjednotit Evropu do přátelského a soudržného svazku, aby státy neklamaly jeden druhého, navzájem se neponižovaly, ale naopak svorně pracovaly. Nic se nedaří – každý přitahuje přikrývku na sebe místo toho, aby ji dal jinému, a v důsledku toho chybí každému a všichni mají nesnáze.

Co vlastně Evropě schází?

Zemědělství, průmysl, služby různých druhů, kontakty mezi zeměmi, dopravní komunikace, vlaky, letadla – to vše tam je. K dobrému životu chybí jen správné vzájemné vztahy mezi lidmi – nic více. Přičemž chybí všem: magnátům, chudým lidem, lidem s pravicovým i levicovým smýšlením.

Cožpak tedy existuje jiný způsob nápravy kromě výchovy lidí? Kdyby Evropané napravili výchovu, mohli by si prostě zorganizovat rajský život. Ale místo toho je ve Skandinávii navzdory hmotnému blahobytu vysoké procento sebevražd a jižní země trpí nezaměstnaností a národními nepokoji. V Řecku již situace nabírá rozměr humanitární katastrofy – lidé doslova nemají čím nakrmit děti. Ponechávají děti na ulici, aby se o ně postaral stát, a zoufalí chudáci páchají zločiny, aby se dostali do vězení.

Tak co tedy dělat?

Napravovat člověka! Vždyť ve skutečnosti jsou zdroje plně dostatečné pro všechny. Řekněme, že někdo má sůl, někdo má maso, někdo oheň, někdo zeleninu, ale nejsme schopni se dohodnout, že uvaříme polévku pro všechny. Každý se drží svého – a v důsledku toho nikdo nemá nic. Vždyť se nenasytíš ani solí, ani syrovým masem. Tato situace se bude zhoršovat – neboť takový je program přírody – dokud si neuvědomíme, že bez řádného a čestného spojení prostě zemřeme.

Co se týče minulých krizí, jsou nesrovnatelné se stávajícími. V současné době je krize závislá na nápravě člověka, a proto je nejtěžší – s ohledem na rozhodnutí.

Ve třicátých letech, kdy ještě pokračoval kapitalistický vývoj se všemi jeho ambiciózními plány a nadějemi, náhlý kolaps skutečně přinesl lidem strašné pocity. Dnes je člověk zklamaný vlastními přáními a předem je připravován na nejhorší. Vnímáme, že na nás v budoucnu nečekají nové „výšiny konzumerismu“ a mrak jenom houstne.

Dochází k tomu proto, abychom si uvědomili podstatu: současná krize na rozdíl od všech předchozích probíhá na zcela odlišné úrovni, v jiné sféře. Odehrává se v člověku. Proto není záležitostí bank nebo jiných vnějších příznaků onemocnění. Bojem proti příznakům se s krizí nemůžeme vyrovnat. Jediná cesta je napravení vzájemných vztahů mezi lidmi.

Budeme umírat hlady tak dlouho, dokud se řádně nesjednotíme a společně „neuvaříme polévku“. Tato situace je naprosto odlišná od toho, co bylo v minulosti. Dříve lidé toužili mít víc, a zůstali beze všeho, což vedlo k zoufalství, nesnesitelnému utrpení, a často také k sebevraždě. Dnes člověk i bez veškerých ambicí již od počátku ví, že brzy nebude mít co jíst. Doslova je mu předem ukazováno, jak postupně sestoupí do hrobu. A je mu to ukazováno proto, aby každý pochopil, kam směřujeme. Příroda nás postupně učí, ukazuje nám vytvořenou situaci a vysvětluje, co musíme dělat.

Tento proces neskončí okamžitě. Potáhne se další rok a ještě druhý, dokud lidé nepocítí, že trápení nemá konce, dokud se hlemýždím krokem nedostane do hrozných stavů. Dosud si důsledky krize neuvědomujeme, nepozorujeme uzavírání podniků, snížení podnikatelské činnosti, kolaps různých sfér. Postupně se však před našimi očima svět ponoří do hlubokého a ponurého „spánku“, dokud si lidé neuvědomí, že problém je v nich. To oni nemohou „probudit“ svět nehledě na jeho veškerou hojnost.

„Proč se nám nic nedaří?

Tady je maso, tady voda, tady oheň, tady zelenina – tak pojďme uvařit dobrou polévku…“ K tomu, aby na to lidé nakonec přistoupili, bude zapotřebí více času.

Taková krize ještě nebyla.