Proč mě přestali milovat?

„Kam směřuje dětství, do kterých měst? A kde najdeme prostředky, abychom se tam znovu dostali?“ Vzpomínáte si na tuto píseň, kterou zpívá Alla Pugačeva?

Mnozí z nás vzpomínají na své dětství s lehkým smutkem a nevadilo by jim znovu se ponořit do jeho bezstarostné atmosféry. Znovu prožít lásku a péči našich rodičů. Vzpomínat na zábavné hry a bezstarostné dny strávené s přáteli…

Proč příroda, která se postarala o skleníkové podmínky pro dítě přicházející na svět, „selhala“ a stejnou péči nevěnovala i dospělým? Čím to je, že v období vývoje dítě cítí laskavý přístup okolí, ale když vyroste, jako by narazilo přímo do zdi? Místo vstřícnosti a účasti se setkává s chladem a dokonce s nepřátelstvím.

Chceme se i nadále chovat jako děti, necítit zodpovědnost, nechat si odpouštět své lumpárny a užívat si laskavosti svého okolí jako dříve. To se však neděje. Naopak, každý po nás začne něco chtít: „Kde jsou výsledky? Proč jsi neudělal, co jsi měl? Když jsi to neudělal, nic nedostaneš“. Ke člověku kolem dvaceti let se přestávají chovat se shovívavostí, na kterou byl zvyklý v dětství a dospívání.

Přitom by se zdálo, že by to mělo být naopak. Jsme přece dost chytří lidé, využíváme své znalosti k tomu, abychom změnili svět a učinili ho lepším a pohodlnějším. Tak proč ho tedy nevylepšujeme i pro dospělé? Proč i po dvaceti letech nedopřát dospělému člověku přátelské a přívětivé prostředí, ve kterém se k sobě všichni chovají s láskou?

Proč si příroda, která nás evolucí vyvíjí, usmyslela, že bychom měli trpět a měnit se právě pod tlakem tohoto utrpení? Co od nás chce? Co nám brání v dalším zdravém a pozitivním vývoji? A bylo tomu tak i dříve?

Proč jsme přišli o to, co jsme měli?

Když se podíváme do historie starověku, zjistíme, že naši předkové skutečně žili jako jeden kmen, jedna komunita, v níž se každý staral o každého. Můžete tomu říkat komunistické nebo primitivní, na tom nezáleží. Muži lovem zajišťovali potravu pro skupinu, ženy společně vařily a staraly se o děti. Něco podobného se v různých částech světa vyskytuje i dnes.

Co se stalo potom? Proč jsme nepokračovali v podobném vývoji, jen v širším rozsahu? Proč se tento způsob života nestal základem pozdějšího technologického, kulturního a vzdělávacího pokroku? Proč jsme toto nádherné prostředí nezachovali? Co bylo v těchto vztazích nesprávné? Co se změnilo?

Pravdou je, že se v člověku během historie rozvíjel osobní egoismus. V důsledku toho jsme se od sebe navzájem vzdálili a přestali jsme v lidech kolem sebe vidět bratry, ale konkurenty, soupeře. Člověk je chtěl překonat, získat nad nimi moc, koupit si je do otroctví nebo je přinutit ke službě. Konec společného vlastnictví a společného hospodaření otevřel cestu k násilí a loupežím.

Zvířata na rozdíl od lidí podléhají instinktům a nemají egoismus. Všechny jejich touhy směřují nakonec pouze k zajištění pohodlných podmínek existence. Samozřejmě se navzájem zabíjejí. Neubližují si však jen pro zábavu.

Ale jen člověk je obdařen „přebytkem touhy“, která není jasně řízena absolutními přírodními zákony. Tento přebytek je člověku dán k volnému použití – „dělej si s ním, co chceš“. Člověk dostal určitou svobodu jednání, která mu umožňuje povznést se nad zvířecí přirozenost.

Vidíme však, jak se stáváme horšími než zvířata, když neumíme správně využívat své vlastnosti nad úrovní zvířat. A místo dobrého a šťastného života se dočkáme opačného výsledku.

Pouze přebytky potravin, které vyhodíme, mohou nasytit celý svět. Za peníze, které se dnes vynakládají na zbrojení, by se daly postavit domy s bazény téměř pro každého. Ale sobectví v tom nevidí žádný přínos pro sebe. Výsledkem je, že stovky milionů lidí hladoví a desetitisíce lidí umírají ve válkách po celém světě.

Naše sobectví pohlcuje obrovské bohatství a brání nám, abychom ho pustili a použili k budování kvalitního života. Pokud však zastavíme závody ve zbrojení, zastavíme plýtvání a budeme se alespoň trochu věnovat naléhavým potřebám lidstva, zjistíme, že šťastný život je za rohem. Jakkoli se to dnes může zdát utopické.

Není to však utopie

Už dnes můžeme začít žít jinak, starat se o druhé tak, aby měl každý vše, co potřebuje k normálnímu životu. Jen se musíme naučit používat své sobectví jinak. Nezmizí závist, vášeň, marnivost, moc, obrovské znalosti, lstivost, to vše zůstane. Jen my dokážeme všechny tyto vlastnosti využívat ve prospěch celého lidstva. Čeká nás nové, velmi zajímavé a vzrušující dobrodružství.

To ale neznamená, že se budeme muset omezit pouze na uspokojování základních potřeb: jídlo, sex, rodina, přístřeší, bezpečí, zdraví, vzdělání a podobně. Pozvednout všechny nad hranici chudoby není jen sen. Můžeme postupně zvyšovat životní úroveň na celém světě, ale v rovnováze s přírodou. Pak nebudeme procházet otřesy, ale budeme mít možnost neomezeně zvyšovat své bohatství.

V dnešní době nám elektronizace umožní zohlednit specifické osobní potřeby každé osoby. Nakonec nikdo nebude myslet na své okamžité potřeby.

Lidé poznají správnost svého chování podle reakcí okolí. Buď bude schváleno nebo odmítnuto. Pokud je úmysl člověka prospěšný společnosti, budou ho všichni respektovat, ale pokud ne, společenský tlak ho dotlačí ke změně chování.

To neznamená, že tohoto člověka budou utlačovat nebo věznit. Odsouzení ze strany přátel, rodiny a dalších osob bude jediným a velmi účinným prostředkem výchovy.

Někomu se to může zdát utopické, ale jakmile začneme podnikat první kroky tímto směrem, uvidíme, že nám v tom pomůže sama příroda. A nikdo se už nebude muset ptát: „Proč mě přestali milovat?“