Proč si nepamatujeme okamžik narození

Lidé jsou emocionální bytosti. Pocity nás vedou, určují naše myšlenky, naše životní rozhodnutí i náš úsudek. Cokoli děláme, děláme to proto, abychom se cítili dobře nebo abychom se vyhnuli špatným pocitům. Pocity jsou pro naše bytí tak klíčové, že dokonce určují naši paměť. Proč si tedy nepamatujeme nejkritičtější okamžik našeho života, okamžik narození?

Ve skutečnosti si nepamatujeme ani období, když nám byly jeden nebo dva roky, a to je období, které nás formuje. Důvodem je, že v prvních letech života se naše fyzické schopnosti rozvíjejí rychleji než náš emocionální svět. Naše „já“ zaostává, a dokud nemáme zřetelné „já“ s vlastními emocemi, nepřipojujeme emoce k událostem, a proto si je nepamatujeme – alespoň ne víc, než jen jako obrazy. Dokonce i v pozdějším věku, ve třech nebo čtyřech letech, mají mnozí z nás už vzpomínky, které jsou stále nejasné a neúplné, jako by to byly „nezralé“ nebo „primitivní“ formy paměti.

Rozvoj „skutečných“ vzpomínek je spojen s vývojem psychiky, naše „já“ se začíná vnímat jako samostatná osobnost. Jakmile se budeme vnímat jako samostatné bytosti s vlastními myšlenkami a pocity, začneme komunikovat jako samostatná komunikující individua s ostatními samostatnými jedinci. Poté nastává přeměna malých mláďat s potenciálem stát se lidskými bytostmi ve skutečné lidi. Tento přechod je zřetelný ve způsobu, jakým se děti spojují s ostatními, a naplno se rozvíjí s vývojem hormonální přitažlivosti, tedy na začátku dospívání.

Tento vývoj, který je jedinečně lidský, poukazuje na důvod stvoření lidských bytostí. Nemáme zůstat jako zvířata, ale máme se zajímat o náš svět, o důvod jeho existence a naší existence v něm.

Odhalování je cílem naší existence

Máme se ptát na smysl našeho života a chápat ho i za hranicemi fyzické úrovně. Teprve když jsou naše emoce plně rozvinuté, můžeme začít vážně zkoumat takové otázky. Pro mě tento okamžik přišel s otázkou „Co dál?“. Ptal jsem se sám sebe: „Co bude dál – škola, univerzita a…?“ Neměl jsem odpověď. Kvůli tomu jsem se nechtěl učit, stal jsem se apatickým. Byl to hrozný pocit, pocit marnosti, pocit, že jsem nucen dělat něco nesmyslného.

Ne každého tato otázka trápí. Někteří lidé procházejí životem v honbě za bohatstvím nebo prestiží a jsou s tím spokojeni. Smysl toho všeho je netrápí. Avšak smysl života se může zjevit jen těm, kdo se na něj ptají. V různé míře se tato otázka objevuje u každého, ale odpověď na ni mohou najít jen ti, které pronásleduje.

Odpověď zní, že se rodíme a žijeme jen proto, abychom rozvíjeli duši. Duše není něco v nás, ale mezi námi. Duše je zvláštní spojení mezi lidmi, které můžeme rozvíjet jen tehdy, pokud cítíme, že naše stávající spojení, ve kterých se snažíme neustále přijímat jen pro sebe, nás neuspokojují. Když začneme hledat vzájemnost, začneme objevovat zcela novou úroveň existence, která je pro ty, kteří se řídí jen vlastními zájmy, neodhalitelná.

Lidé, kteří rozvíjejí duši, začínají vidět síť – síť, která spojuje všechny události, a to, jak je všechno vzájemně ovlivněno ostatním. Tato spojení jsou duší a jejich odhalování je cílem naší existence. Všechny ostatní bytosti fungují instinktivně v rámci sítě a jen lidé mohou pochopit tuto matrici existence a fungovat v ní jako poznávající bytosti. Rozvíjení tohoto vědomí je smyslem našeho života.