Hnutí proti práci: Nezaměstnanost pro všechny, nejen pro bohaté

Hnutí proti práci, které vzniklo v roce 2013, nabírá v posledním roce na síle. V loňském roce se rozrostlo ze 700 000 lidí na 1,6 milionu. Jeho slogan „Nezaměstnanost pro všechny, nejen pro bohaté!“ však nevytvoří lepší svět ani šťastnější lidi.

Pokud chceme vytvořit svět, ve kterém budou lidé šťastní, musíme přehodnotit hodnotu práce v naší společnosti. K tomu, abychom byli šťastní, potřebujeme smysl života. Práce může být prostředkem k dosažení cíle, ale neměla by být cílem samotným. Pokud se zaměříme na účel, a ne na práci nebo kariéru jako určující faktory našeho pocitu vlastní hodnoty, náš život bude vyrovnanější, mnohem šťastnější a budeme z toho mít prospěch my, naše rodiny, naše komunity i životní prostředí.

Ještě před několika lety bylo převládajícím prvkem při určování společenského postavení člověka jeho zaměstnání. Člověk měl takovou hodnotu, jakou mělo jeho pracovní postavení. V posledních letech došlo ke změně. Lidé vyrůstají z iluze, že pracovní pozice vás udělá šťastným, i kdyby byla tato práce mimořádně dobře placená.

Investujme správně

Peníze pomáhají, ale jen do jisté míry. Kromě zabezpečení našich potřeb a zabezpečení naší budoucnosti v rozumné míře bychom měli svůj čas a úsilí investovat spíše do vytváření hodnot v našem životě než do bohatství. Jakýkoli další čas nebo úsilí k vytvoření většího bohatství nezvýší naše štěstí. Ve skutečnosti ho často zmenší.

Hodnotu vytváříme tím, že jsme s lidmi, které máme rádi, a děláme věci, které máme rádi. Tyto dvě skutečnosti mohou být spojeny také s naší prací, ale v takovém případě není ústředním bodem práce, ale skutečnost, že nás baví, co děláme s lidmi kolem nás.

I když naše práce není naším životním snem, musíme si v práci navázat takové vztahy, kvůli kterým se nám vyplatí pracovat dál. Pokud budu mít ke svému pracovišti negativní vztah, nebudu tam rád. Proto je velmi důležité, aby se spolupracovníci nejen poznali, ale aby si vytvořili vzájemnou ohleduplnost a zajímali se o ty druhé.

Pokud však budu myslet jen na to, kdy budu moci jít domů (nebo vypnout notebook, pokud pracuji z domova), budu při práci trpět. Pokud však budu přemýšlet jen o tom, jak my všichni, spolupracovníci, můžeme dosáhnout společného cíle, pak bude mít moje práce smysl a tento smysl nebude osobní, ale společenský. V takovém případě se lidé soustředí na sebe navzájem, a ne na svou pracovní dobu a osobní povinnosti, a budou se v práci cítit spokojení a příjemně.

Vzdělání = změna našich preferencí

To je velmi odlišné od toho, jak o práci uvažujeme dnes, ale právě k tomu směřuje svět. Již víme, že všechno je propojeno. Naše počítače jsou propojeny po celém světě, dokonce i naše telefony jsou propojeny po celém světě. Také naše potraviny pocházejí z celého světa, stejně jako naše oblečení, auta, a dokonce i bacily, které nám způsobují nemoci.

Vše je propojeno. Chováme-li se, jako bychom žili ve vakuu, vytváříme si fiktivní odpojení a odřezáváme se od života. To nás nemůže učinit šťastnými. Abychom byli šťastní, musíme být propojeni pozitivním způsobem, ve kterém se navzájem podporujeme, a ne nynějším převládajícím způsobem myšlení, kdy si navzájem šlapeme na paty.

Je to vzdělávací proces, který jsme již zahájili. Jelikož se však zdráháme změnit své egocentrické myšlení, příroda nám pomocí koronaviru vnutila kolektivní myšlení. Vezmeme-li tento proces do vlastních rukou, nebudeme od přírody potřebovat povinné „lekce“.

Kromě toho, že budeme šťastnější a klidnější, bude vyvážený svět práce, kdy pracujeme tolik, kolik potřebujeme, a zbytek času věnujeme společenským aktivitám a osobnímu rozvoji, prospěšným pro svět kolem nás. V současnosti vše nadprodukujeme, abychom předběhli konkurenci a předložili dobré zprávy akcionářům společností. Kdybychom vytvářeli jen to, co opravdu potřebujeme, nevyčerpávali bychom omezené zdroje našeho světa, neznečišťovali bychom vzduch, vodu a půdu a neohrozili bychom budoucnost svou ani svých dětí.

Vzdělávání může znít jako děsivé slovo, ale v podstatě jde o změnu našich preferencí. Jak ukazuje hnutí proti práci, naše hodnoty a preference se už mění, ale není důvod, proč by se měly měnit prostřednictvím bolesti. Pokud se budeme učit o naší vzájemné závislosti a o tom, jak si můžeme navzájem pomoci být šťastní, vybereme si to dobrovolně, protože to bude volba lepšího života, a věřím, že lepší život chceme všichni.