Vakcína na hloupost

Nyní, když nás zasáhla druhá vlna koronaviru, již jasně vidíme, že nebojujeme s koronavirem, nýbrž sami se sebou. Za záplavou statistik, které se na nás hrnou, stojí elementární lidský egoismus, jenž se nechce vzdát své moci.

V Izraeli během září zemřelo na koronavirus a jeho následky více než pět set lidí. Izrael se tak stal morovou zemí. Pandemií je zachvácen celý svět a předpovědi jsou ponuré. Průměrný věk obětí ve vážném stavu se postupně snižuje. „Navzdory tvrzení, že zemřeli na jiné, většinou chronické nemoci, nový výzkum ukazuje, že bez korony by tito lidé žili nejméně o šest měsíců déle,“ říká profesor Ran Blitzer, vedoucí výzkumu v rámci zdravotního fondu Clalit.

Oběti však nejsou to jediné, co je třeba brát v úvahu. Také je nutné brát v úvahu ostatní lidi, kteří se ocitli ve spárech důsledků pandemie, jež den ze dne zvyšují své sevření. Dříve či později budeme muset všichni vážně popřemýšlet o tom, co se děje, a vyvodit závěry. A toto sevření se neuvolní ani po vyvinutí vakcíny. Všechno je mnohem kritičtější.

Ať se nám to líbí, nebo ne, koronavirus nás nutí k nevyhnutelnosti, která se nám zdá hrozná a nenávidíme ji – k péči o druhé lidi, na kterých nám vůbec nezáleží. Člověk je přímo závislý na ostatních lidech, na svém okolí, a tato závislost se zvyšuje. Brzy uvidíme, že každý nárůst naší nezodpovědnosti, každý případ nedbalosti okamžitě vyvolá negativní reakci systému, ve kterém jsou viry a jiné „přírodní“ katastrofy pouze faktory vlivu, nositeli signálů. A systém neustoupí, protože to vyžaduje náš vývoj.
Opravdu doufám, že současnou fázi překonáme rychle. Ve skutečnosti je plná vážných komplikací, protože je obtížné se doklepat na člověka, jenž je ponořen do obvyklého egocentrického obrazu světa. Prostě neslyší, nevšímá si signálů zvenčí, dokud se jejich síla nestane ničivou…

Co vlastně neslyšíme?

Neslyšíme poselství Přírody: „Nejste chytřejší než já ani silnější než já. Jste moje milované děti, které dosáhly prahu dospělosti. Proto se musíte uvést do souladu s mými zákony.“

Problém, který vnímáme jako koronavirus, nespočívá na biologické úrovni, ale na úrovni vztahů mezi lidmi – v nejdůležitější a nejvíce opomíjené oblasti našeho života. Mezi námi jsou lidé, kteří zasévají nenávist, chráněni zákonem. Propagace nepřátelství a nenávisti je nedílnou součástí naší „svobody“. Je třeba se pouze schovat za „správná“ hesla: politická, ideologická, neoliberální, náboženská.

Jinak to ani být nemůže: egoistické společnosti nenávisti je třeba poskytnout ventilaci, aby neexplodovala pod tlakem a nesmetla všechno, co jí stojí v cestě.

Ale tento ventil již nefunguje. Negativita již proudí všude kolem a situace se jen zhoršuje. Je čas přejít k novému společenskému paradigmatu, k novým vztahům, bez ohledu na to, nakolik by nám je náš podplacený, lživý racionalismus podsouval jako utopické.

Podívejte se pozorně: vlastně již racionální vůbec není. Jeho rady jsou neúčinné. A my, kteří je následujeme, se jen hlouběji a hlouběji potápíme a obviňujeme z katastrofy politiky, kteří přesně odrážejí stav národa.

Nakolik je možné ignorovat to, co je zřejmé? Jak dlouho je možné šlapat na hrábě v naději na jiný výsledek? Kolik léků se ještě může nacpat do starého umírajícího světa? Umírá, protože přišel jeho čas. Musíme se dívat dopředu a budovat něco nového, dokud je ještě čas.

„V boji s hloupostí jsou i samotní bohové bezmocní“ – tato slova Friedricha Schillera, která zachytil Isaac Asimov, přesně charakterizují současný stav. Naši „bohové“ jsou poraženi a bezmocní, jsou na smrtelné posteli, my však automaticky pokračujeme v následování zastaralých dogmat. Pojďme se konečně zbavit jejich moci. Pojďme hledět vpřed, a ne dozadu.

Jinak nás očekává agónie. Lékaři již varovali, že se koronavirus může šířit vzduchem, a to nejen v mikrokapkách. Ale to ještě není vše. V určitém okamžiku zjistíme, že nás před ním neochrání ani skafandry. Vždyť ve skutečnosti trpíme virem sváru mezi námi a ten nezná hranice, proniká jakýmikoli zábranami podobně jako krátké vlny, které nedokáží zachytit naše aparatury. Infikujeme se navzájem tím, že vyzařujeme lhostejnost a nenávist.

A to je důvod, proč zásadně nepomůže karanténa. Pouze nás vyždímá do vyčerpání, uvolňujíc tak sevření egoismu, aby lidé konečně uslyšeli poselství Přírody, přijali příkaz doby. Jiné východisko není, virů se můžeme zbavit pouze tehdy, když vyčistíme vztahy mezi námi.

„Milujte se navzájem,“ říká Příroda, „a pak vám nic neublíží. I když si myslíte, že je to nemožné, snažte se o to, směřujte k tomu, tíhněte k tomu ze všech sil. A já vám pomohu stejně tak jako rodiče, kteří svým dětem pomáhají překonávat potíže na cestě k dospívání.“

Rozhodující okamžik

A co děláme dnes? Sami otevíráme viru cestu, protože nejsme schopni se dohodnout, přemýšlet jeden o druhém. A nejpodstatnější je, že svou bezcitností přenášíme infekci vnitřními kanály společného lidského systému. Místo toho, abychom vir sváru filtrovali a blokovali, otevíráme se mu, a takto se před ním ocitáme bezbranní.

Vždyť negativní myšlenky a pocity představují nejvyšší virovou hladinu, na kterou se oblékají viry nižšího řádu. Je možné říci, že právě toto je pramen všech virů, základní vada systému.

Proti němu se nikdo neubrání sám. Musí proti němu být postaveno společné úsilí, interakce, společná ochota se alespoň v něčem povznést nad sebe sama kvůli ostatním. A pak nám pomůže naše matka Příroda. Vždyť to již bude zralý postoj k životu a k sobě navzájem.

Ale my jsme zatím k jejímu volání hluší. Svět je rozdělen a nechápe, co se děje. Důsledky si lze snadno představit: v podmínkách rostoucí krize bude každý myslet jen na sebe. Zhroutí se globální obchod, dojde k přerušení výrobních řetězců, k narušení nebo přerušení dodávek potravin, rozbují se sociální a mezinárodní konflikty. Před námi není pokles, ale propast!

A vinu nenese virus, ale nafouknuté, nespoutané lidské ego. Právě s ním musíme bojovat na celém světě. Všechny naše problémy pocházejí výhradně od něho. Pro začátek si to pojďme alespoň přiznat, přemýšlejme o tom. Správná diagnóza je jedinou cestou k uzdravení.

Je pošetilé donekonečna popírat to, co je neobvyklé, co se okamžitě neukládá do mysli. Koneckonců, pokud jsme dosáhli kritické situace a nejsme schopni ji vyřešit, znamená to, že naší pozornosti něco uniká. Cosi nebereme v úvahu.

Nebereme v úvahu Přírodu, která určuje zákonitosti vývoje. Samozřejmě je to možné začít slyšet až na kolenou, na lopatkách. Ale to nejsou metody Přírody, nýbrž naše. Ve skutečnosti nám nic kromě našeho egoismu nebrání, abychom chod událostí zvrátili již nyní.