Zachrání nás vakcína?

Začalo se očkování proti koronaviru. Průkopníkem očkování se stalo Rusko následováno Velkou Británií. Znamená to světlo na konci tunelu? Stručně řečeno: ne.

Na to, abychom vyslechli poselství, které nám přinesl koronavirus, jsme měli dost času. Odhalil naše sociální selhání – nejednotu na všech úrovních. Ukázal nám, že společnost, která žije konzumem a vzájemnou netečností, není životaschopná.

Nechtěli jsme to však vnímat a tvrdošíjně jsme čekali na vakcínu. A dočkali jsme se; vakcína je na světě. Náš původní problém to však nevyřeší. A proto neštěstí neskončí – jenom se změní. V žádném případě nevstupujeme do období zotavení. Vstupujeme do období, kdy budou pociťovány důsledky starého neštěstí, kterých je ostatně dost i nyní, a možná nás postihne i nové neštěstí.

Je to trest?

Celospolečenská krize se v současné etapě teprve začíná projevovat.

Smysl toho, co se děje, vůbec nespočívá v tom, abychom byli potrestáni. Příroda netrestá. Příroda ukazuje, rozvíjí. Říká: „Nakonec vás dovedu k jednotě, k dobrým vztahům, k dokonalosti. Ale povedu vás postupně, abyste měli možnost samostatného růstu.“ Jako dobré děti, stejně tak poslušné jako iniciativní, připravené se učit a přemýšlet.

Jsme však dobré děti? Neučinili jsme ani krůček správným směrem. Stejně jako dříve vše zůstává naopak: egoismus rozděluje lidi vnitřně a epidemie zvnějšku a o skutečném sblížení nemůže být ani řeči.

A z toho důvodu nás vakcína, pokud vůbec pomůže, nezachrání. Vždyť nám uniká to hlavní.

Když lidstvo zasáhla první rána, nevyvodilo závěry, ale místo toho vyrobilo vakcíny. Avšak s poselstvím Přírody není možné nakládat takto. Musíme konečně porozumět jejímu jazyku. Neoperuje se sobeckými představami o osobním zisku a ztrátě, ale s pojmy jednoty a oddělení, sblížení a oddálení, celistvosti a rozpadu. Její jazyk je jazykem součinnosti, propojení. Učí nás, jak se povznést nad rozpory a protiklady.

Nyní jsme ve stavu dítěte, které ještě nedokáže vnímat řeč matky, ale může sledovat její výraz, slyšet tón její řeči, vidět, jak si s ním hraje. Takový bychom měli mít vztah k Přírodě, k jejím zatím ne plně zřetelným obrazům a poselstvím. A bez ohledu na to, jak by je zkreslovalo naše poškozené vnímání, když dospějeme, uvidíme, že od ní vychází pouze láska.

Dnes se pokoušíme chránit očkováním a nesnažíme se dosáhnout její úrovně vztahů, abychom naše problémy vyřešili od základu a žili šťastně. Příroda nás povzbuzuje k rozkvětu, ale my vše snižujeme na úroveň očkování. To není východisko, to je jen prodloužení času, za což draze zaplatíme, neboť všechno, co neučiníme dnes, si od nás zítra vyžádá mnohem větší úsilí. Je třeba otevřít oči. Neexistuje žádný jiný lék kromě sjednocení.