Proč se někteří stávají kabalisty a jiní filozofy?

O tom, že starověcí filozofové Aristoteles, Platón a později Spencer převzali velmi mnoho z kabaly, svědčí zmínka v jejich teoriích, že lidské společenství je živý organismus, v němž je vše vzájemně propojeno.

Proč došlo k tomu, že se někteří stali kabalisty a dosáhli poznání Vyššího světa, a jiní zůstali filozofy?

Má-li člověk od počátku bod v srdci, citově ho to táhne ke vstupu do Vyššího světa. A pokud se v něm tento bod ještě neprobudil, znamená to, že ještě nemá zárodek, který se projevuje zevnitř – duchovní nástroj, orgán k pocítění Vyššího světa. A proto si rozvíjí vztah k Vyššímu světu prostřednictvím porozumění.

Tak vznikla filosofie, která je postavena pouze na abstraktních konstrukcích jakýchsi forem, na nejrozmanitějších úsudcích, ale v žádném případě ne na zjevném, smyslovém, poznávacím proniknutí do této materie, protože s ní tito lidé nemají žádné spojení.

Lidé, kteří mají bod v srdci – touhu zakusit Vyšší svět –, procházejí velmi seriózními etapami vlastní nápravy, protože je třeba, aby se svými vlastnostmi stali podobnými Vyššímu světu: musí přejít od vlastnosti přijímání k vlastnosti dávání, od vlastnosti nenávisti k vlastnosti lásky.

Je to velmi náročná vnitřní tragédie, kterou člověk prožívá, aby takového stavu dosáhl během mnoha let usilovné a tvrdé práce na sobě. Přičemž se nejedná o takovou práci jako ve filozofii nebo jiných metodikách, kde převládá sebeomezování. Zde je přitahována zvláštní Vyšší síla zvaná Vyšší světlo, která nás napravuje.

Kdo tak činí, stává se kabalistou. Cítí, vidí, jasně poznává Vyšší svět, Vyšší systém, který nás řídí. A ten, kdo v sobě tyto vlastnosti nemůže rozvinout, protože se v něm ještě neprojevily jejich zárodky, které se snad projeví v příštím koloběhu života, nebo dokonce až po několika, se stává filosofem. Takto se vyvíjí lidstvo.