Světlo nás vede k uzdravení

Pocit vlastní nicotnosti je velký a vznešený stav, protože člověk sklání hlavu před Vyšší silou. Samozřejmě záleží na tom, pro jaký cíl a jakými prostředky to činí.

Na druhé straně je napsáno: „Nechť je srdce člověka hrdé na cestách Stvořitele,“ což znamená, že by měl člověk být jakoby hrdý, rozšiřovat svá přání, schopnosti a prostředky, aby se mohl posouvat kupředu. Jak se ale tyto dva směry dají skloubit?

Ve skutečnosti nás oba směry vedou k jednomu cíli. V člověku není jediná vlastnost, která by byla v rozporu s dosažením cíle. Vždyť vycházíme ze stavu dokonalosti, ze splynutí se Stvořitelem, kde jsme se nacházeli v prvním okamžiku tvoření.

Stvořitel nás stvořil jako černý bod, ponořený do nekonečného Vyššího světla. A právě z tohoto bodu jsme se začali rozvíjet díky tomu, že světlo vstoupilo do tohoto temného bodu – opačného ke světlu – „stvořeného z ničeho“.

Všechny naše vlastnosti vznikly ze střetu mezi světlem a egoistickou touhou. Proto v celé realitě neexistuje nic jiného než tento protiklad mezi egoismem a odevzdáním, mezi světlem a temnotou, mezi vlastnostmi Stvořitele a vlastnostmi stvoření.

Proto musíme jen napravit svůj postoj k tomu všemu a vrátit se do původního stavu. Abychom to mohli udělat, musíme poznat své rozbití, protiklad se světlem, cítit svou vzdálenost a zmatenost. Ale současně máme všechna data a prostředky, abychom – jako v dětské hře s legem – znovu umístili každý dílek na správné místo.

A navíc na nás působí Vyšší síla, která nás vede, a kolem nás jsou všichni kabalisté minulosti, kteří nám pomáhají – to však teprve objevíme. Uvnitř tohoto kruhu je naše světová skupina Bnej Baruch, a uvnitř ní naše malé desítky… A to všechno existuje uvnitř systému, který sám sebe napravuje, léčí a obnovuje.