Chanuka – V úsilí ke sjednocení

Ve 2. století př. n. l. Řekové pod vedením Antiocha IV. dobyli Chrám. Mezi Židy došlo k rozdělení na helenizované Židy, kteří podporovali seleukovské Řeky, a ortodoxní Židy vedené Makabejci, kteří vedli povstání a vyhnali z Chrámu Seleukovce, kteří Chrám dobyli a znesvětili.

Když Makabejci vstoupili do Chrámu, viděli, že čistý olej pro svíce Menory může vystačit jen na jeden den. Stal se však zázrak a olej hořel osm dní.

To jsou historické události, které se odehrály před více než dvěma tisíci lety.

Význam z pohledu kabaly

Po odchodu z Egypta obdržel lid Jisra’ele metodiku sjednocení (vzájemnou záruku, „arvut“), která se vyvíjela během 40 let putování po poušti. Postupně se díky metodice, kterou obdrželi od Jitra, otce Mošeho manželky, mezi sebou navzájem stále více sjednocovali. Jitro nebyl Žid stejně tak jako jeho dcera, ale jak říká Tóra, plně se k nim přimkl.

Pojem „Tóra“ pochází ze slova „Světlo“ („Ora“). Světlo Tóry, které člověk dostává Shora, je nezbytné k tomu, aby lidi spojilo a učinilo z nich jeden jednotný celek.

Přestože jsou si egoisticky vzdáleni, stojí proti sobě a každý chce ovládat druhé, s pomocí správného prostředí a Vyššího světla se však každý může podřídit společnosti tak, aby všichni lidé ve společnosti směřovali k jejímu středu, ke vzájemnému sjednocení.

Právě to Židé dělali 40 let na poušti. Poté, co dosáhli stavu jednoty, poušť se pro ně proměnila ve voňavou zemi – v to, čemu se říká „Země Jisra’ele“. Země pochází ze slova „touha“ („Racon“). To znamená, že jejich touha začala rozkvétat a přinášet ovoce.

Postavili Chrám, který představuje výsledek jejich úsilí vycházející ze spojení mezi nimi. Chrámem se nemyslí něco ztělesněného, materiálního, nejsou to kameny ani stromy, ale spojení jejich tužeb.

Takto žili – svářili se, usmiřovali, neustále hledali nové podmínky spojení. Měnili se, neboť v nich neustále vznikaly nové egoistické touhy. Proto k sobě museli stále více přitahovat Vyšší světlo zvané „Tóra“, sjednocovat se a tímto způsobem postupovat vpřed.

Nedokázali se však udržet a na čas upadli do otroctví egoismu, které se nazývá babylonským vyhnanstvím z doby Nabuchodonozora. A pak s pomocí královny Ester vyšli z vyhnanství a začali se znovu usazovat v „Zemi Jisra’ele“, která představuje touhu po jednotě a spojení se Stvořitelem.

Tak postupovali dál, až dospěli do stavu, kdy postavili Druhý chrám – sjednotili se do společné nádoby, v níž odhalili Stvořitele. To však netrvalo dlouho, protože se mezi nimi opět vynořil velký egoismus, který je roztrhl. Tak byl zničen Druhý chrám, tj. došlo k rozbití společné nádoby – společných tužeb a záměrů ve vzájemné lásce – jež jim umožňovala, aby v sobě odkrývali Stvořitele.

Právě v této době rabi Akiva vyzýval Židy ke sjednocení a hlásal, že mají „milovat bližního jako sebe sama“, ale oni už ho nebyli schopni slyšet. V takovém stavu se nyní nachází národ Jisra’ele – lidé, kteří si na jedné straně uvědomují, že je třeba se sjednotit, ale na druhé straně se k tomu nedokáží přimět.