Jak se pozvednout nad Everest

Existuje mnoho lidí, kteří touží pokořit Mount Everest jakožto jeden z největších vrcholů na Zemi. Nadmořská výška Everestu je 8 848 metrů nad mořem. Horolezci a vědci pojmenovali tuto vysokou část hory „zóna smrti“.

Proč člověk usiluje o pokoření těchto nedosažitelných vrcholů?

Člověk se snaží pokořit nějakou horu, dostat se výše, být lepší, dokázat sobě i ostatním, co je možné zdolat překonáním hranice lidských sil.

Co musí člověk dělat více, co lépe, co by měl překonat kvůli svému vnitřnímu duchovnímu pozvednutí? Obecně si člověk přeje pokořit vrcholy, být výše přírody, touží se pozvednout nad sebe sama, realizovat se v nejkritičtějším bodě. To je vlastnost člověka. Zvíře tam samozřejmě nepůjde. Zvíře jasně chápe, kde je mu lépe, kde je mu hůře, a vždy směřuje k zóně maximálního pohodlí. Ale pro člověka, naopak, zóna maximálního pohodlí nic neznamená, pokud ještě existuje možnost sebe sama potvrdit jako člověka. V člověku je neživá, rostlinná i živočišná úroveň přírody, avšak výše nad tím je v něm úroveň „člověk“.

Co to je úroveň „člověk“, která mu nedá pokoje a podněcuje ho ke všem těmto nebezpečím?

Člověk touží být výše přírody. Uvnitř člověka je doplňující bod, který se nazývá „člověk“. Ale ten je uvnitř živočicha, který je jeho součástí. A proto, když uvnitř sebe začneme rozvíjet člověka, živočich začíná trpět: „Proč nemyslíš na mě, na živočicha, ale na něco vyššího, než jsem já?“ A tady vzniká konflikt: člověk směřuje vzhůru a živočich hyne.

Kdyby se člověk opravdu zabýval tím, jak se má pozvednout nad živočišnou úroveň, která je v něm, pak by nepřeplouval oceány, neútočil na vrcholky hor, nepotápěl se do mořských hlubin. Poněvadž smysl života není v tomto, ale v pokoření své vnitřní přirozenosti.

Co znamená „pozvednout se nad úrovní přírody“ z pohledu kabaly?

Pozvednout se nad úrovní přírody znamená pozvednout se nad svým egoismem. Egoismus se v nás nachází na třech úrovních: neživé, rostlinné a živočišné. A pozvednutí se nad nad naším egoismem znamená pozvednutí se ze stavu nenávisti k bližnímu k lásce k bližnímu.

Proč je snazší pokořit vnější vrcholy či hlubiny?

Je to ještě větší povýšení egoismu. Chci ho pozvednout ještě výše! Chci na něj být hrdý: „Jak já jsem skvělý! Jsem takové zvíře, které vylezlo tam, kam doposud žádné zvíře nevylezlo!“ Co je zde lidského? Nic! Pokud to dokáže stroj, jaký má smysl, abych tam lezl?

Měl jste schůzku s vedoucím velké organizace aikido. Během rozhovoru řekl, že kabala hovoří o úžasné vertikále spojení mezi člověkem a Stvořitelem. Co je to za spojení, které člověku pomáhá předvídat, co se stane v budoucnosti: výsledek zápasu, výsledek událostí?

Nastává to, když se člověk pozvedne nad svou přirozeností. Když si jasně uvědomím, že ze všech stran, kde existuje mé „já“, se pokouším překročit jeho hranice. Kvůli tomu však nemusím šplhat nahoru nebo se spouštět dolů. K tomu potřebuji prostě jen vyjít ze sebe pomocí svého vnitřního soustředění, své touhy. Prosím o pomoc Přírodu, aby mi to Ona dovolila. A tímto způsobem vycházím za hranice. Nepokouším se o to fyzicky.