Kabalistická pohádka nejen pro děti

Pohádka o Hrošíkovi
Nadja Rafaeli

„Znáte Hrošíka?“

„Počkejte, počkejte, to je „ten Hrošík“?“

„Nepospíchejte, budu Vám vyprávět po pořádku vše o tom, jak byl Hrošík nakonec tak šťastný, že byl ten vůbec nejšťastnější hrošík na světě. A jak se to stalo? Tak poslouchejte…

Jednou Hrošík ležel u sebe doma, v močálu, a nudil se. Neměl moc dobrou náladu. Řečeno na rovinu, měl tu nejhorší náladu ze všech nejhorších nálad. Hůř už mu být nemohlo. Posuďte sami – nebe nad nim bylo matné, nepřátelské, smutné. Voda byla šedivá a kalná. Břeh a stromy kolem byly taky šedivé a smutné. A budeme-li upřímní, ani vzduch nevoněl příjemně. Fuj. Jak se potom neměl nudit?

Rozhlížejíc se kolem, Hrošík uviděl, že ostatní hroši tráví svůj volný čas spokojeně. S chutí jedli, spokojeně podřimovali a vůbec nechápali, že jeden z nich, náš Hrošík, je nespokojen, jako by mu k životu něco chybělo.

Hrošík cítil, že je jiný, než ostatní, a moc se trápil. Co je s ním v nepořádku? Možná není ten správný hroch? Možná je nemocný?

Hrošík vzdychl, zhluboka se nadechl a začal vypouštět bubliny. Velké, šedivé bubliny. Žbluňk, žbluňk, žbluňk. Ale brzy ho pouštění bublin omrzelo. Ostatně, mimo něj jeho počínání nikdo neviděl a nemohl se veselit s ním…

Hrošík se nadechl a ponořil se ještě hlouběji do vody. Ale to ho taky neuspokojilo. Tehdy se rozhodl, že půjde blíž ke břehu.

„Jsem tak nešťastný, nemám ani trochu štěstí,“ pomyslel si.
Čas se pomalu vlekl, jako při nezáživné vyučovací hodině, a vůbec nic se nedělo. To je nuda! Jedním slovem děsivé, taková nuda!

A najednou se někde blízko ozval veselý zpěv a před Hrošíkem se objevil rozesmátý opičí obličej.

„Ahoj, příteli! To je ale hezký den, viď?“ zvolala opice.

„Hmm, hmm, hmm,“ třikrát si povzdechl Hrošík. Tušíte proč, že? Ano, byl přece neobyčejně smutný. Postěžoval si, že je asi ten nejnešťastnější, úplně nejvíc nejnešťastnější hroch na světě.

Opička soucitně pokývala hlavou.

„Vždyť Ty jsi úplně sám. To nejde. Nutně potřebuješ přítele!“

„A kde se hledají přátelé? V mém močálu určitě žádní nejsou, “ s pochybností se podíval na špinavou vodu a podotkl: „Možná, že budou v obchůdku, kde mi máma kupuje jídlo a sladkosti?“

„Přesně to nevím, ale pojď, půjdeme je hledat. Možná jsi přítele už měl, ale opustil jsi ho, protože ti přišel nepotřebný nebo jsi ho ztratil.“

„Ztratil!?“ překvapením začal Hrošík znovu vypouštět bubliny a pak řekl: „To není možné. Přítel – to je velmi vzácná věc!“

A tak se tedy zvířátka vydala hledat přítele. Ale nevěděla, jak takový přítel vypadá. Komu je podobný? Má ocas? Má skvrnitý kožich? Má ostny nebo je měkce pernatý? Kde je ten neznámý přítel?

Hrošík a Opička šli lesem, ale nikoho zajímavého nepotkali. Dospělí byli zaujati svými povinnostmi: zajišťovali potravu, krmili mláďátka, uklízeli své domovy.

„To jsem si myslel,“ rozzlobil se Hrošík, „navždy zůstanu sám. Nikdy nebudu mít přátele!“

„Hloupost“, zvolala opička, „ještě jsme ani neprošli celý les. Přítel nečeká za prvním stromem. Určitě ho najdeme!“

Hrošík s Opičkou se dívali za každý kmen, prohledávali křoví, stoupali na pahorky, ale nic nenašli. Přesněji řečeno, nikoho nenašli. Umíte si to představit?

Zklamaně si sedli na kmen povaleného stromu. V Hrošíkových očích se zaleskly nefalšované velké hroší slzy, proudem padaly na zem a hrozilo, že vše kolem zatopí.

„Jen žádnou vlhkost! Lesní obyvatelé ještě nejsou připraveni na déšť“, ozvalo se někde poblíž. Byl to starý dědeček Dikobraz. Všichni v lese věděli, že je daleko široko nejmoudřejší.

„Ni-ni-nikdy ne-ne-nebudu mít přáááátele!“ naříkal Hrošík.

„Ale vždyť už máš přítele!“ namítl Dikobraz.

„Doopravdy?!“ Hrošík hned přestal plakat a udiveně se zeptal: „A kde je?!“

„Vedle Tebe,“ usmál se dědeček, „je teď tady s Tebou a i předtím byla. Ona je Tvůj opravdový přítel.“

„Opička? Ale není mi vůbec podobná,“ zarazil se Hrošík a pak pokračoval, „není tak mohutná jako já a neumí pouštět bubliny. Myslel jsem si, že přítel je něco velkého, růžového, překrásného, neobyčejného, jako velká, převeliká bublina! Jako dárek!“

„Samozřejmě, přítel je velký dárek,“ souhlasil Dikobraz, „ ale ne vždy vypadá, jak si ho představujeme. A barva, ta není vůbec důležitá. Přítel – to je ten, kdo na Tebe myslí, pomáhá Ti, stará se o Tebe a chce, aby Ti bylo dobře.“

„Jé, tak já vlastně to štěstí mám,“ rozzářil se Hrošík: „Děkuji Ti, Opičko.“

Zvířátka seděla na pasece, osušené laskavými paprsky sluníčka, a kochala se lesem.

„Vida, jak je kolem hezky!“ divil se Hrošík: „Nebe je modré, ptáci zpívají, květiny krásně voní. Jak to, že jsem si toho dřív nevšiml?“

Dokonce rodná bažina se už nezdála tak šedivá a smutná. Naopak, zdála se překrásná.

Život se stal tak zajímavý a poutavý po té, co Hrošík objevil přítele!

Kresby: G.Vasilija

Autor má na mysli hroší mládě – Hrošík