Když už nic nechceme

Krize probíhající ve světě neznamenají pouhou krizi nepřetržité nadprodukce, i když tento druh krize nyní nabírá globální charakter. Neznamená to však, že by lidé byli unaveni nebo přesyceni z nakupování. Jde o to, že se lidé změnili.

Tohle už není ten člověk, který chce ovládnout svět. On sám se změnil natolik, že už o tento svět nestojí. To je ten důvod!

Nabídněte mi dalších 20 telefonů, tisíc televizorů, ještě něco dalšího, a ještě něco jiného – už to nechci! Ne! Vymyslete mi něco úplně jiného. Ale co? Celková deprese, která v mohutné vlně prochází světem, naznačuje, že dnes už člověk nepotřebuje materiální naplnění. Všechno má své hranice.

Začínáme si klást otázky: „Co dál?“ „Čím mě chcete uspokojit?“ „Co mi prodáte?!“ „Co mi můžete nabídnout? Vždyť já už nic nechci!“

„Nejdříve mi prodejte touhu, abych něco chtěl.“ A už se nedá nic vytěžit ani z toho, že se investuje 50-60% nákladů z výrobku na reklamu. Už to nefunguje. Nepomáhají ani nepřetržité reklamy v televizi a na internetu, jsou prakticky k ničemu.

Člověk je těmito hračkami nejen přesycen, ale už ho tyto věci vůbec nezajímají. Projevuje se u něj nový druh prázdnoty – vnitřní, která v našem světě nemá zdroj naplnění. A to je právě ten problém.