Nejde o vakcínu

Pandemie koronaviru a očkování vedly ke vzniku mnoha příběhů: například o ženě, která nevědomky nakazila celou rodinu a velmi toho litovala, ale lidé, které nakazila, jí to neodpustili. Místo pochopení a odpuštění jí otevřeně vyhrožovali.

O dětech, které byly nuceny odejít do izolace kvůli svým kamarádům, a proto se mezi sebou pohádaly na život a na smrt.

A neobyčejný příběh rodičů, kteří se snažili nakazit své děti koronavirem, aby ho prodělaly v lehké formě a získaly zelenou kartu.

Tyto a další podobné příběhy vyvolaly na sociálních sítích živou diskusi. Pomáhá vakcína? Očkovat, či neočkovat? Jak zacházet s těmi, kteří nebyli očkováni, a když se nakazili, pokračují v šíření nemoci?

Pokud nakažená osoba dodržovala všechny pokyny ministerstva a přesto nakazila ostatní, nedalo se nic dělat, byl to osud. Na tom se všichni shodli. Ale pokud si byl člověk vědom pokynů ministerstva, ignoroval je a nakazil ostatní, pak je vinen a musí být potrestán, nebo má právo jednat podle vlastního uvážení, podle svého nejhlubšího přesvědčení?

Abychom byli spravedliví, v tomto případě byla většina diskutujících pro trest. A to mě potěšilo. Ne proto, aby dotyčný byl potrestán, ale proto, že lidé začali chápat, že jsme všichni zodpovědní jeden za druhého.

Začali jsme si uvědomovat, že je potřeba počítat jeden s druhým a chovat se k sobě jinak než dřív. Začali jsme chápat, že jsme všichni na jedné lodi a každý se musí postarat o toho druhého. A to je hlavní přínos současné pandemie.

Samozřejmě, že i před pandemií bylo jasné, že každý z nás je součástí něčeho většího – rodiny, komunity, země… Avšak před pandemií jsme se nad tím příliš nezamýšleli, protože jsme neviděli globální důsledky toho, že se o sebe navzájem nestaráme, že se ignorujeme.

Duchovní zákon

Dnes jsme se však jasně přesvědčili, že jednání jednoho člověka ovlivňuje všechny a každý se musí chovat zodpovědně. A kdo nechce nést odpovědnost za své činy před společností, může se od ní izolovat. Jak to udělá, je jeho věc, ale společnost musí vědět, že pro ni už takový člověk neexistuje. Se všemi důsledky, které z toho plynou.

Já jsem se například s příchodem koronaviru mohl zcela izolovat a s nikým nepřijít do styku. A prošel bych pandemií i bez jakékoliv vakcíny. To je zcela jisté. Ale já jsem se nechal očkovat, protože jsem se řídil pokyny také ze solidarity s tím, co dělá můj národ.

Vždyť nejde o koronavirus, ale o můj postoj ke společnosti, k mému lidu. Pro mě to není strach z infekce nebo otázka správnosti či nesprávnosti očkování. Většina lidí se pro očkování rozhodla, nebo proti němu alespoň nic nenamítala, a tak mám pocit, že jim to dlužím. Protože jsem tělo z těla mého lidu, mého národa – je to duchovní princip, duchovní zákon.

Všechny zákony existence izraelského lidu vycházejí z kabaly a jsou odvozeny ze vzájemné úcty jednoho k druhému, z bratrské lásky, a to jak uvnitř národa, tak vůči ostatním národům světa. Tyto zákony totiž vycházejí ze základů přírody, ze zákonů Stvořitele.

Jak napsal velký kabalista 20. století Ba’al HaSulam v textu „Mír ve světě“: „Člověk nemůže existovat bez společnosti, stejně jako se sám bez ní nemůže ani uživit. Sama příroda tak člověka nutí žít životem společnosti.

Takový je její zákon a ten, kdo jej poruší, bude jistě potrestán, protože svým jednáním maří záměr, který určil Stvořitel. A protože číselný význam slov „příroda“ a „Stvořitel“ je stejný, lze zákony Stvořitele nazývat přikázáními přírody a naopak, protože se jedná o jedno a totéž“.