Příroda nám dává šanci se pozvednout

Na duchovní cestě člověk prochází velkými pády. A pokud necítí spojení se skupinou, může cestu opustit. Vznáší velké nároky na učitele, na přátele, na celý svět, na Stvořitele a myslí si, že on jediný má pravdu. A ve skutečnosti ho přepadá sobectví.

Mohl by získat sílu od skupiny, aby to překonal, ale nechce, protože se cítí chytřejší a silnější než ostatní. Pýcha člověka drtí do té míry, že se ocitá pohřben pod nánosem svého sobectví a duchovně umírá.

To se stává mnoha lidem, kteří nakonec odejdou. Sami si možná neuvědomují, co se jim stalo, ale naopak věří, že jsou v právu, a myslí si, že se jim konečně otevřely oči. Litují, že vstoupili do společnosti, která se věnuje takovým nereálným věcem.

Naproti tomu ve všech náboženstvích a vírách žáci zbožňují učitele a samotnou cestu. Neboť tam není levá linie, není povolena kritika, neroste sobectví každým krokem. Zatímco ve vědě kabale postupujeme po dvou nohách, ve dvou liniích, jak je řečeno: „A budete jako bohové, kteří poznali dobro a zlo“.

Pouze v kabale se tedy stává, že student nesouhlasí s učitelem, nebo ho dokonce nenávidí a odmítá Stvořitele. Vždyť nás učí pozvedat se vzhůru k podobnosti s vyšší silou, kterou musíme dosáhnout, pochopit. A to není v silách každého.

Někdy zavane vítr člověka do kabalistické skupiny, ale on je na takovou práci zcela nepřipraven. Zatím ho zajímá pouze mystika, ale ne věda kabala, která vede ke skutečnému pochopení a dosažení vyšší síly. Nebo chce, aby ho naučili konat nějaké hmotné činy a modlit se, a to mu stačí.

Jít proti svému egoismu

Jsou mezi námi i takoví „náhodní“ lidé, protože učení je otevřené všem. A proto někdy člověk po čase zjistí, že mu to nevyhovuje: nevyhovuje nám a my jemu.

A takový člověk odchází. A nezávisí to na intelektu, může být velmi nadaný. Vše závisí na připravenosti srdce, na zralosti duše. Pokud je člověk připraven jít proti svému egoismu a pozvednout se nad dvě přírodní síly: přijímání a dávání, aby spojil dobro a zlo v jednom zdroji, ve Stvořiteli, pak může v kabale pokročit.

Pokud toho však člověk není schopen, pokud mu chybí trpělivost, rozum a srdce, aby spojil dobro a zlo s jednou silou, pak odchází a začíná nadávat na učitele a kabalu.

Vždyť to není jednoduchá cesta, ale cesta, která vyžaduje neustálé sebezapření, a jak ji může egoista milovat a souhlasit s ní? Proto kabalisté donedávna tuto metodiku, která nebyla vhodná pro široké masy, utajovali. Teprve v moderní době se kabala rozšířila, ale mnozí začínají a končí. A ti, kteří zůstávají, jsou lidé, kteří jsou ochotni naslouchat pravdě a hlavně ji na sobě realizovat.

Pokud někdo odchází, přejeme mu úspěch v běžném životě a sami pokračujeme v cestě. A náš svět nám den za dnem ukazuje, že v něm není co hledat. Co člověk získá, když opustí duchovní cestu? Je nepravděpodobné, že by ho v hmotném světě čekalo bohatství, sláva, moc a zvláštní uspokojení. Jednoduše nechce usilovat o to, co mu příroda, tedy věda kabala, odhaluje.

Příroda mu chtěla odhalit šance a možnosti, jak skutečně dosáhnout správného pohledu na přírodu, aby mohl vzít dvě přírodní síly, plus a minus, a spojit je do střední linie podle metodiky kabaly.

Tuto nápravu musel vykonat uvnitř sebe, přenastavit své nitro v souladu s celou přírodou, ve třech liniích: pravé, levé, střední, tedy v síle přijímání, síle odevzdání a jejich správném spojení. A pak by viděl, chápal a cítil celý vesmír mimo čas a prostor, mimo všechna omezeními jednorozměrného egoistického vnímání.

Čistě altruistické vnímání je také omezené, protože není přístupné žádné dimenzi: vše je otevřené, vše je v odevzdání. Zde je nutné spojení obou linií. Pouze s jejich pomocí člověk stojí pevně na cestě, uprostřed mezi oběma liniemi, a může odevzdávat a změřit míru svého odevzdání. Tímto způsobem stoupá po stupních a stále více odhaluje Stvořitele.