Rodina je více než „společné bydlení“

Když jsou napadeny ženy, není na místě lhostejnost.

Jsme chytří a zároveň hloupí lidé. Naše mozky se neustále vyvíjejí, stále však nemáme dostatek inteligence na to, abychom budovali správné vztahy ve společnosti a v rodině.

Výsledkem je, že se v Izraeli po dvou měsících karantény devětkrát zvýšil počet stížností na domácí násilí. Od začátku roku bylo zabito 11 žen, z toho jedna malá dívka, šest z nich během období karantény.

Tyto tragédie ještě prohlubuje absurdita ve vládě, která nic neřeší a jejíž zákonodárci se snaží vytvořit parlamentní podvýbor, jehož cílem je zajistit financování jakýchsi reforem, které po svém zahájení nikdy nebyly dokončeny. Člověk musí být velkým optimistou, aby z toho očekával alespoň minimální efektivitu.

V Tel Avivu mezitím demonstranti na protest nastříkali graffiti: „Kde je ministr, který má řešit zabíjení žen?“ Nesouhlasím s formulací. Když už, tak „který má zabránit vraždám“. Koneckonců, právě to je smysl úkolu, který je společnost prostě povinna vyřešit.

Nesmělé kroky k prevenci domácího násilí ani k možnosti rychlé reakce, když je již odhaleno, však dosud nemají odpovídající podporu. Takových aktivit existuje jen několik příkladů, většinou je však vykonávají nadšenci, kteří se již roky snaží získat dotace na profesionální práci s rizikovými skupinami.

Řešením je vzdělávání

Ne, tento problém nelze odstranit entuziasmem a podvýbory! Už dlouho píši o tom, že zásadním a v podstatě jediným prostředkem je vzdělávání lidí. Bez ohledu na to, jak to může znít jako mentorování, chceme-li skutečně zachránit ženy, musíme vytvořit systém povinných kurzů, ve kterých se zástupci obou pohlaví skutečně naučí to základní a obdrží vyčerpávající sadu nástrojů pro správnou vzájemnou interakci.

V době výbuchů agresivity je strach z trestu obvykle neúčinný. To znamená, že muž musí být na krize předem připraven, musí rozumět jejich povaze a být schopen je vyřešit. A žena by mu v tom měla pomáhat. Žádný jiný způsob než vzdělávání není. Neutíkejte před tímto slovem, je nejvyšší čas odhodit lhostejnost.

Domácí násilí je součástí základního problému sociálního antagonismu. Každý z nás se tak či onak živí konkurencí, touhou překonat ostatní, vzájemným odmítáním, které se občas prodere i zpod šablon „civilizovanosti“.

V současné egoistické společnosti ženskost pouze brání růstu a znesnadňuje získání vedoucích pozic. A v politice musí být žena prostě „mužem“. Místo toho, abychom se navzájem doplňovali, v jakékoli oblasti rozdrtíme slabé a pak jim prokazujeme laskavosti.

Slabší pohlaví

Ve skutečnosti je „slabší pohlaví“ pouhým stereotypem, neboť muži jsou v mnoha ohledech slabší než ženy. Už jsem o tom psal: muž – zejména současný muž – je líný, impulzivní, neumí se ovládnout a zadržet úder, skáče z místa na místo a zároveň nemá rád změny. Neumí se déle soustředit na cokoliv kromě seriálu a ledničky. Je dobrý snad jen v rychlém útoku, sprintu, na dlouhé tratě nemá vytrvalost.

Žena naopak dlouhodobé obtíže překonávat umí. Je multifunkční – snadno udrží v hlavě tisíc plánů pro nejrůznější účely. Rychle přepíná, lépe snáší až stresující dynamiku moderního života.

Naše přirozené přednosti a nedostatky by nás však neměly stavět proti sobě. Všechny neshody a konflikty jsou způsobeny tím, že prostě nevíme, jaké role nám příroda přiřadila, nevíme, jak sestavit kousky společné mozaiky. Vzájemná rovnováha mezi námi vyžaduje pochopení mužské a ženské povahy. A to vyžaduje vzdělávání.

Současné vzdělávání má nedostatky; implantuje dogmata, která nejsou podepřena sociálními reáliemi. Rovnost žen a mužů nelze prostě jen hlásat – musí se vychovávat, kultivovat, zakořenit ve vnímání, rozumu a cítění. Muž by si měl být vědom toho, co znamenají „dvě poloviny jednoho celku“, odlišné, ale rovnocenné, aby to pro něho nebyla jen prázdná slova bez skutečného významu.

A v určitých případech musí muž ve prospěch zachování rovnosti a rovnováhy ženě dát přednost.

Tomu a mnohému dalšímu se musíme učit – dokud se správný postoj „nevstřebá do krve“, dokud se nezakotví v generacích a nestane se druhou přirozeností.

To však neplatí pro stranické platformy. Zdá se, že poslanci, ministři a úředníci mají jen malou představu o tom, jak přistupovat k tak rozsáhlému projektu, i když je to jejich přímá odpovědnost. Naši lídři nemají ani ponětí, jaký obrovský politický kapitál v harmonizaci rodinných vztahů spočívá. Nebo si to uvědomit nechtějí…

Rodina je zrcadlo společnosti

A proto se ženy musí sjednotit a požadovat přesně toto – všeobecný vzestup harmonie vztahů, zralosti a shody nad rozpory. Musí to požadovat takovým způsobem, aby se muži začali stydět za svůj nesoulad s očekáváními žen, za to, že v očích žen nejsou skutečnými muži, takovými, jakými by měli být. Pak se budou chtít změnit, a dokonce si kvůli tomu sednou i do školních lavic.

Kromě toho pak začnou konečně dostávat lekce o správných vztazích i děti ve škole. Ne, nebude to frontální vyučování. Řekněme to takto: v kurzech školy tance každý chlapec požádá dívku, nabídne jí rámě, odvede ji na parket a pozorně ji doprovodí zpět. Víte, kolik z toho získá, pokud bude vše řádně připraveno a provedeno? V takové lekci je více bezděčného než vědomého, kolik semen však může zasadit do duše a kolik negativ může odvrátit do budoucnosti?!

Jestliže se ovšem neomezíme jen na několik formálních aktivit – jak pro děti, tak i pro dospělé. A pokud se skutečně zaměříme na rodinu.

A rodina, to je zrcadlo společnosti. Její problémy nelze vyřešit snadno a rychle, nejedná se o úzce ohraničený problém. Je třeba oživit samotný koncept rodiny a přizpůsobit jej podmínkám rychle se měnícího světa.

Pokud se dnes lidé rozhodnou žít společně, musí pochopit, že na ně čeká něco mnohem většího než jen „společné bydlení“. A tomuto životu se musí učit předem, aby nikdy neztratili orientaci, zvládli se ctí každou zkoušku a vychovávali své děti správnými příklady.

Těmto jednoduchým pravdám však překáží zakořeněnost ve starých zvycích a lhostejnost. Podle mého názoru, nic zvláštního. Mnohé začíná jako „nechci“, ale přesto vstaneš, přistoupíš k dívce a nabídneš jí rámě: „Smím prosit o tanec?” A pak již nelze ustoupit.