Stojíme před Absolutnem

Jaká by měla být správná modlitba?

Je pravdou, že ke změně nakonec potřebujeme jen modlitbu. Správná modlitba je definována slovy: „Jisrael, Tóra a Stvořitel jsou jedno.“

Společně s celým světem, se všemi přáteli, se všemi bližními si přeji dosáhnout stavu, ve kterém jsme všichni sjednoceni a skrze tuto jednotu přinášíme potěšení Stvořiteli. Ve vztahu k nám je Dobrý a Koná dobro. Není nikoho jiného kromě Něho. Stejně tak i my jsme k Němu dobří a konáme jen dobro. Není nikoho jiného kromě nás.

Pak, jak je řečeno, bude On a Jeho jméno jedním. Jinými slovy, Světlo a nádoba, Stvořitel a my, dojdeme k jednotě, ke splynutí.

Je to všeobecná modlitba?

Ano. Neboť se modlíš za všechny. Je to stejná modlitba, stejný záměr, který chtěl Abraham v Babylonu tak roznítit. Snažil se o okamžitou nápravu: „Modleme se, pojďme to udělat!“

„Modlit se“ znamená soudit sám sebe: jak zkažený je můj stav a co mi chybí k jeho nápravě? Jinými slovy, modlitba je spíše analýzou situace než prosba ke Stvořiteli. Vždyť není koho prosit; Vyšší světlo přebývá v absolutním klidu. Obsahuje myšlenky a city, ale když se modlíš, je to, jako bys ho chtěl naplnit svými vlastními vlastnostmi a pocity.

To je ten problém – musíme se zaměřit na sebeanalýzu. Modlitba znamená, že prověřuji sám sebe: co mi chybí, co v sobě chci omýt světlem. Kde odhalím nedostatek, tam zasvítí, tam působí. Proto potřebuji odhalit své nedostatky, své potřeby.

Stojím před neměnným Absolutnem a vše v Něm je k dobru. Takže o co mohu prosit? On přece už od samého začátku dává hojnost. Ukazuje se tedy, že musím v sobě jen odhalit ty oblasti, které je nyní třeba napravit. To je modlitba. Všechno je to zaměřeno na mě, na nalezení toho, co mi chybí, abych se mohl stát podobný dávání, Světlu.