Svíčka, která nikdy nezhasne

Když se člověk blíží k polovině svého života, začíná postupně „sestupovat“ ke smrti. Vždyť člověk neumírá v jednom okamžiku, stejně jako se ihned nenarodí dospělým. Jeho svíčka, egoistická touha, která v něm hoří, zhasíná postupně.

Do 40-45 let si myslí, že má celý život před sebou, že se bude schopen naplnit. Ve čtyřiceti letech však přichází rozčarování, vidí, že ve svém životě již nemůže očekávat velké změny, a začíná vyhasínat.

Jeho egoistická touha se stále více smiřuje s existujícím, až se touha postupovat vpřed zcela vytratí, a proto umírá. Neumírá naše tělo, ale naše touha, která ztrácí sílu umožňující postupovat kupředu.

Co se zde dá dělat? Všichni hledají způsoby, jak prodloužit lidský život, i když není jasné proč – cožpak není dost utrpení? Místo 70 let chceme trpět 140 let? – Člověka pohání spíše strach ze smrti než nechuť v tomto životě něco ztratit.

Pokud se však člověk dostane do společnosti, která se zabývá duchovním rozvojem, a dostává od ní energii, touhu po pokroku, cítí se jako dítě, které věčně překypuje touhami. Na rozdíl od sobectví touha dávat nikdy nevyhasne, ale naopak se stále víc a více rozhořívá. Tato síla touhy bude obnovovat člověka a po všechna léta, která mu přidělí příroda podle celkového plánu duší, bude až do poslední chvíle aktivní a neúnavný jako malé dítě. Prožije svých 70 let, ale všechny je prožije, aniž by pohasínal, a smrt těla v něm nevyvolá pocit ztráty, ale přechod na Vyšší stupeň ve svých touhách, ve své duši.