Svoboda ve tmě

Když se člověk začne učit, musí projít všemi fázemi – stoupat i padat, aby pocítil, jak na něm pracují shora. Je třeba s tím začít pracovat. Není možné stále jen volat: „Proč jsi mě opustil? Zase jsem bez síly, zoufalý a ve tmě.“

To jsou stavy, které mi byly dány shora – a právě díky nim postupuji vpřed, pokud je správně uchopím. Mám získat inspiraci, probuzení, sílu a podporu od skupiny a správně pracovat proti temnotě, proměnit ji ve světlo.

Temnota je vlastně dobrá, protože právě díky míře temnoty získávám svobodnou vůli. Mohu být svobodný! A pokud na mě svítí světlo, nevyhnutelně padnu pod jeho vliv. Světlo je nade mnou – přichází, ovlivňuje mě, oslepuje mě, a já udělám vše, co si přeje.

Jsem jako loutka, která hraje a skáče, dokud jí někdo tahá za nitky. Ale temnota znamená, že Pán najednou pustil mé nitky – a já zůstávám nehybný. Přesto mohu získat probuzení od svého okolí a jednat tak, jako by mě stále vedl Pán.

Ale tentokrát to budu já, kdo jedná. Samozřejmě, že sílu získám od skupiny – ale jen v takové míře, v jaké do ní vložím své úsilí a živost. Pak jednám sám – tak, jak dříve jednal Stvořitel.

Jednou jedná On, jindy já. Ve tmě – to jsem já, ve světle – to nejsem já, ale On. Tak pracuji, dokud neproměním noc v den, abych to byl skutečně já sám, a ne Stvořitel. Pozvedám se pouze k odevzdání – a je mi jedno, zda na mě působí tma nebo světlo.