„Spím, ale mé srdce bdí…“

Člověk sám rozhoduje, co považuje za den a co za noc, co je pro něj dobré a co špatné. Pak se mu dostane probuzení, vzestup ducha, velké Světlo a on si uvědomí, jak je nádherné se pozvedat a přibližovat k duchovnímu. To nazývá „dnem“, ale ve skutečnosti je to Světlo v jeho egoistické touze. Egoismus se těší a to se nepovažuje za duchovní pozvednutí.

Nebo se možná cítí v temnotě, bez sil, ale rozumem chápe, že tento stav je pro pokrok užitečný. A přestože v touze po potěšení prožívá nepříjemné pocity, ale jak je řečeno: „Spím, ale mé srdce bdí.“ Touha po potěšení cítí tmu, ale bod v srdci pociťuje Světlo. Člověk chápe, že tato temnota je mu ku prospěchu, že pád předchází vzestup, a je třeba se na něj připravit s ještě větší touhou. A touha přichází právě z temnoty.

Proto vše závisí na tom, podle čeho člověk posuzuje, co je den a co noc: zda podle svého spícího egoistického srdce, nebo podle bodu v srdci, který plane a touží po duchovním.

Pokud člověk začne jedno od druhého oddělovat, pak už má dva body, které mu pomohou zaměřit cíl a sám sebe k němu přímo nasměrovat. Jeden bod je jeho ego. A je velmi dobře, že egoismus necítí nic dobrého. Čím temněji mi je v mém egoismu, tím větší mám touhu (Ovijut), nad kterou existuje bod usilující o cíl.

Paprsek v bodu v srdci

Hlavní je oddělit tyto dva body a neustále je správně udržovat v rovnováze a vyjasňovat si, s čím se ztotožňuji. Volím si směr, který vede ke Stvořiteli, i když má cesta vede tmou, a považuji ji za dobrou? Pak si mohu být jistý, že jdu správně, protože můj egoismus ztrácí zájem tam běžet jako zloděj, který předbíhá všechny a křičí: „Chyťte zloděje!“

Mé ego nechce tmu, ale já se nad ním povznáším, nad rozum, a chci, aby moje odevzdání bylo výše než přijímání. A to je dobrý stav, kdy můj den a den Stvořitele jsou jedním a týmž dnem.

A pokud se trápím tím, že se necítím dobře a nemám žádný zájem se rozvíjet, znamená to, že jdu za svou touhou po potěšení, za svým egem. Běžím tam, kam mě táhne egoistické srdce – a ne bod v srdci. A v tom je celý rozdíl.

Je třeba se snažit rozdělit sebe na dvě části: na bod v srdci, který věrně přilne k cíli, k odevzdání za jakýchkoliv okolností – a na samotné srdce, které vždy touží přijímat. Jeho apetit neustále roste. A pokud vládne v mém srdci temnota, ale v bodu v srdci svítí jakýsi paprsek, znamená to, že jsem se správně nasměroval. A toho dosahuji díky prostředí, skupině, vnější síle, která je nezbytná k tomu, aby vytáhla bod v srdci z egoistického srdce a nasměrovala ho k cíli.