Abychom neskončili u „rozbitého korýtka“

Lidstvo se vyvíjí zcela automaticky, ať už si o tom myslí cokoli vědci, filozofové, vlády, bankéři či široké masy. Lidská činnost přináší do přirozeného pohybu přírody jen drobné výkyvy, které však nemění samotnou vývojovou linii — podstatou je růst egoismu.

Tato paradigma zůstala beze změny i tehdy, když nastal v lidských dějinách kritický okamžik: člověk začal vyrábět a vydělávat víc, než skutečně potřeboval.

Zlomový bod

S tímto okamžikem se začal rodit kapitalismus. Do té doby bylo vše jednoduché a přirozené: člověk žil podle svých základních potřeb, produkoval a spotřebovával jen tolik, kolik bylo nutné k přežití. Nešlo o vědomou volbu skromného života — jednoduše ještě neexistovaly technologie, které by umožnily víc.

Když však vznikl pluh umožňující hlubší orbu a vyšší výnosy, když se rozvinulo hrnčířství a zpracování kovů, objevila se nová možnost: vydělávat nad rámec nezbytného.

Nadhodnota se stala motorem egoismu a egoismus zase urychloval tvorbu nadhodnoty. Místo vnitřního, morálního a etického růstu člověka se svět obrátil k rozvoji technologií. Právě v tomto bodě se určil směr, kterým se lidstvo vydalo.

Po staletí jsme pak budovali společnost spotřeby pod heslem: „Čím víc spotřebuješ, tím budeš šťastnější.“ Egoismus s tím ochotně souhlasil — čím více dostával, tím lépe se cítil. A aby dostával stále víc, vytvářeli jsme technologie, které sloužily právě jemu.

U „rozbitého korýtka“

Dnes vidíme, že tento vývoj k ničemu dobrému nevedl. Nekonečné války, teror a kriminalita se staly běžnou součástí našich životů. Navzdory nejvyspělejším technologiím nejsme šťastnější než lidé, kteří žili bez nich. Nenávist, strach a nejistota z budoucnosti nám nedovolují volně se nadechnout, natož cítit se skutečně šťastnými.

Stejně jako chamtivá stařena z pohádky od Puškina jsme se ocitli u „rozbitého korýtka“. A není to náhoda — náš egoismus dospěl na vrchol svého vývoje a není možné jej naplnit.

V kabale se tato etapa nazývá „poslední generací“. Ne proto, že by po ní nikdo nezůstal, ale proto, že je poslední, která žije pod vládou neřízeného egoismu.

Nová realita

Ať chceme nebo ne, nadešel čas, kdy má lidstvo přejít na kvalitativně novou úroveň existence — s duchovním obsahem. K tomu je nutné naučit se ovládat vlastní egoistickou spotřebu a omezit spotřebu na úroveň dostatečnou, ale důstojnou. Podobně jako v matematice: podmínka nutná a zároveň postačující.

Naše spotřeba se má stát racionální a veškerá naše energie i schopnosti mají směřovat k nejvyššímu cíli: aby celé lidstvo společně vytvořilo skutečného Člověka.

K tomu nám může pomoci samotná Příroda (nebo Stvořitel — v kabale jsou tato pojmenování synonymní). Disponuje silami neomezené lásky a odevzdání. Zatím jsou nám tyto síly skryté, protože jednáme egoisticky. Jakmile je však začneme využívat správně — ne pro osobní prospěch, ale pro dobro druhých a celého světa — náš život se změní v jediném okamžiku.

Tím se zrodí zcela nová realita. Od opozice vůči Přírodě přejdeme k její podobnosti a místo strachu a nenávisti získáme lásku a blahobyt. V tom totiž spočívá smysl stvoření — povznést se z propasti našeho prvotního, instinktivního egoismu na vrchol absolutní, nezištné lásky.