Dobrovolníci trpí vyhořením

Psychologové provedli velmi zajímavý výzkum. Ukázalo se, že mezi všemi skupinami pracovníků nejvíce trpí syndromem vyhoření právě dobrovolníci, kteří se věnují charitativní činnosti. Vyhoření se projevuje na úrovni emocionální, fyzické i psychické a je vyvoláno stresem. Tito lidé mohou často trpět tzv. únavou ze soucitu.

To se děje proto, že člověk se ve skutečnosti cítí zcela bezmocný vykonat něco, co by bylo nad jeho přirozený egoismus. Chtěl konat dobro, jednat altruisticky – ale vycházel z egoistické motivace. A když se mu to nedaří, začíná celou tu činnost nenávidět.

Před sebou vidí zeď. Uvědomuje si, jak moc jsou skutečné požadavky altruismu opačné vůči jeho egoistické přirozenosti. A dál už neví, jak pokračovat.

Co je tedy skutečná charita, která by nevedla k vyhoření?

Skutečná charita znamená, že člověk pracuje pro dobro světa, aby ho přivedl k dokonalosti – a zároveň chápe, v čem tato dokonalost spočívá.

A v čem spočívá?

Jedině ve sjednocení mezi lidmi. Jde o to shromáždit a rozvíjet v lidech cit a vlastnost spojení – v jednotlivcích, ve skupinách, mezi národy. Takové pokusy jsme ve větším měřítku v historii téměř nezažili.

Lidé se pořád spojují – ale většinou proti někomu. A vy říkáte, že bychom se měli spojit proto, abychom spojili celý svět?

Ano. Takové spojení tu dosud nebylo. A právě to je skutečná charita.