Duchovní tělo

Člověk cítí své tělo, když ho bolí. A jak je to s duchovním tělem?

Vše, co v našem světě cítíme, dokonce i ty nejpříjemnější pocity, pociťujeme z bolesti, omezení, napětí. Pocity pramení z pocitu ohraničení.

V duchovním světě je tomu naopak. Pozvedám se nad pocítěním svého těla, pro mě tato egoistická hranice neexistuje.

Nakonec přestávám vnímat své tělo a tento svět obecně, protože ruším hranici ega a pozvedám se nad něj do altruistických vlastností. Pro mě se tento svět začíná postupně rozpouštět. Vidím jej jako nehmotný, přesto se mi ještě znázorňuje. Nakonec však zmizí úplně.

Nemám s tím problém – ať zmizí svět přízraků.

A duchovní tělo, to jsou mé vlastnosti spojené s ostatními, tedy to, co vytvářím na základě splynutí s nimi. To, kde se vztahuji k druhým tak, jak se k nim vztahuje Stvořitel, jsou mé duchovní vlastnosti.

V takových případech nemám žádná omezení. Mé duchovní tělo mi nepůsobí žádné bolesti.