Efekt motýlích křídel ve službě lidstvu

Efekt motýlích křídel je obecně vnímán negativně. Lehké mávnutí křídel v Paříži vytváří drobný atmosférický vír, který se promění v hurikán přes Atlantik.

Ale je tu další strana mince – mírný pohyb ruky vyvolá celou vlnu pozitivit. Představte si romantika, který se jednoho krásného dne rozhodl opustit lůno nenáviděné civilizace a odejít do nějaké horské jeskyně nebo na neobydlený ostrov uprostřed rozsáhlých vodních ploch. Úplné odtržení: bez rychlého občerstvení, bez internetu, bez mobilního telefonu. Bez živé duše – jen vy a příroda.

Zpočátku samotář prožívá euforii ze svobody a volnosti. Sen se splnil! Ale všichni víme, že ho v blízké budoucnosti čeká zklamání. Sám si nebude moci zabezpečit své bezprostřední potřeby. Jídlo a pití, ochranu před dravci a změnami teplot, léky v případě nemoci nebo zranění – každý den si bude stále více připomínat odmítnuté výhody civilizace.

A také: zjistí, že nemá nikoho, s kým by se podělil o své radosti a zármutky. Ve skutečnosti jsme všichni poustevníci. Ve věku globální komunikace, v jednom společném světě žijeme na osamělých ostrovech lhostejnosti, pokrytectví, lsti a neshod. Velmi výstižně to řekl Hugh Grant ve filmu „Jak na věc“: „Všichni lidé jsou ostrovy. Nyní je taková doba, jsme takoví. Žijeme epochu ostrovů.“

Všichni obyvatelé ostrovů, ať už jednotlivci uprostřed civilizace či skuteční ostrované, mají nĕco společného: úzký svět a úzký obzor. Takové jsou zvláštnosti ostrovního vnímání: na jedné straně se tísníme na společné „kouli“, na straně druhé je mezi námi oceán nepochopení. Každý, ať je kdekoliv, se velmi těžko dostává za hranice svého „kousku země“, je to pro něho téměř nemožně. Vše ostatní se jeví vzdálené, nedůležité nebo dokonce pomíjivé. Všechny myšlenky a obavy člověka jsou soustředěny na to, co je mu blízké. A zbývající… Jaké zbývající? Když budu upřímný, je mi to jedno.

Tento přístup nás činí slepými vůči přírodě a jejím zákonům. Je to celek a my se oddělujeme. Příroda vytváří rovnováhu – lidé ji ruší. Příroda vyžaduje součinnost – my lidé nemůžeme žít bez konfliktů. Výsledkem je, že všechno, co vytvoříme – budovy, všechny tradice – je nestálé, všechny radosti pomíjivé, naděje klamné. I když něčeho dosáhneme, velmi rychle zjistíme, že jsme právě zvedli laťku potřeb.

Tak jsme se dokonale odcizili uprostřed technologického rozkvětu na vrcholu sociálních vymožeností. Tato absurdita musí mít nějaký smysl. Je čas pochopit, kam nás vede naše přirozenost a co od nás příroda vyžaduje.

Srdce a rozum

Člověk je společenská bytost. Celá naše historie je dějinami socioekonomických a kulturních vztahů, které ve výsledku vytvořily globální síť. Díky ní je dnes téměř každý zabezpečen vším potřebným, jako by ostatní ani nepotřeboval. Ale jen „jako by“, protože ve skutečnosti se těší plody práce ostatních, zatímco sedí na svém ostrově.

Před sto lety, chtě nechtě, byl každý závislý na ostatních. Jenže dnes si můžeš pořídit malý ostrovní ráj… jako z filmu „Jak na věc“.

V čem je problém? Proč nedělitelná integrální příroda postavila člověku takovou past? Proč mu dovolila, aby se těšil iluzí nezávislosti?

Příroda vede všechno k jednotě, k harmonii – a lidstvo není výjimkou. V soudržném a konsolidovaném světě bychom žili jako v knihách sovětské sci-fi, svorně ve společné rodině lidstva bychom společnými silami naplňovali život překrásným obsahem. Ale místo toho nás egoistické vnímání rozhodilo na ostrovy. „Touhy srdce člověka jsou zkažené již od jeho mládí,“ je řečeno v Tóře.

V důsledku toho máme do celistvosti a dokonalosti tak daleko jako do nebe. I když ani na zemi to není snadné.

Tento dualismus doprovází lidstvo staletími. Na jedné straně příroda zvnějšku tlačí k soudržné společnosti. Na druhé straně její argumenty nepřijímáme, protože v nás vládne nesvár. Srdce je silnější než rozum.

Jak se vypořádat s vlastním srdcem? Není to náhoda, že příroda naplánovala náš rozvoj tímto způsobem. Není to náhoda, že nám dala možnost, abychom sami rozpoznali problém a vyřešili ho. Léčka? Ne! Šance realizovat se. Jen tentokrát ne instinktivně, ne „ pod bičem“, ale samostatně, nezávisle.

Roztroušená společnost jednotlivců je zákonitým jevem. Vznikla sama od sebe. Zato přechod na úroveň jednoty je skutečně lidským aktem divadelní hry. A nikdo ji nebude hrát za nás. Je to naše cesta ven.

Nebuďme leniví …

Když popojdete o dva kroky od obrazu vesmíru, uvidíte, že ve světě působí jen dva zákony: přijímání a dávání. Zákon přijímání zavazuje každého, aby uspokojil své bezprostřední potřeby a zajistil si pohodlí a komfort. Zákon dávání zavazuje každého, aby se postaral o blaho a prosperitu společnosti.

První zákon je v nás „vtištěn“ od narození a podřizujeme se mu přirozeným způsobem, bez přemýšlení, stejně jako když dýcháme.

S druhým zákonem je to složitější. Vklad do společnosti zpravidla nepřináší ovoce. Výsledky se objevují po dlouhé době a je těžko je rozpoznat. A proto se nám nechce investovat do něčeho, co se zdá být abstraktní.

Avšak nesplnění zákona má negativní důsledky. Vždyť společnost založená na ziskuchtivosti a lhostejnosti nemůže být bezchybná. Není schopna učit se z chyb, nedokáže zachytit celkovou perspektivu. Nejsou v ní vidět vzájemné vztahy, které pronikají celou realitou. Nemohou být viděny z ostrovů. Jedná se o spojení, avšak ostrovy jsou jako izolované body, které nemají možnost posoudit celek. Rozptýleni a vzájemně izolováni si nevšímáme hlavní věci. A křídla motýlů mezitím víří a víří vzduch… „A smaží se lidstvo nad ohněm v kotli, meč a hlad a jejich následky je neopustí až do tohoto dne.“ A co je překvapivé: příroda nás jako spravedlivý soudce trestá podle úrovně našeho vývoje. A my vidíme, že čím více se lidstvo vyvíjí, tím větší je naše utrpení.

To znamená, že je před námi vědecko-experimentální vysvětlení skutečnosti, že je nutné dodržovat „zákon dávání“ bližnímu tak, aby nikdo nepolevil v péči o úspěch a štěstí společnosti. A když budeme líní, Příroda nás nepřestane trestat. (Ba’al HaSulam, „Mír“)

„Trest“ jsou následky, které vyvoláváme, když se odkláníme od kroků ke konsolidované společnosti, které se stávají stále očividnĕjší. Stojí za to, abychom s nimi začali, a ten samý efekt motýla pozvedne vítr dobrých změn. Máme pro to všechno, co potřebujeme: vlastní zemi, síťovou komunikaci, metodu, tlak okolností…

Chybí jen touha. Srdce k tomu ještě netíhne.

Srdce, nezdráhej se! Pozitivní vlna oběhne celou Zeměkouli a zcela jistě se k tobě vrátí.

„Ano, každý člověk je ostrov. Ale někteří lidé jsou již souostroví. Tam, pod povrchem jsou již spojeni.“

(Z filmu „Jak na věc“)

Pod vrstvami ostrovní mentality jsme všichni spojeni. A máme jeden společný oceán. Půjdeme si vzájemně naproti?