Honba za štěstím a mizející americký sen
Je to zakořeněno v nejhlubších vrstvách americké společnosti. „Život, svoboda a honba za štěstím“ je základní krédo z Deklarace nezávislosti, jehož cílem je životní naplnění pro všechny. Ve skutečnosti se však tento ideál americké společnosti ani náznakem nedotýká. Navzdory tomu, že se utrácí astronomické množství peněz a na hledání štěstí se tvrdě pracuje, tak je ve Spojených státech amerických celosvětově nejvyšší míra užívání antidepresiv. Co je důvodem tohoto jevu a jakým způsobem jej zvrátit?
Příjem na hlavu se v Americe od roku 1972 více než zdvojnásobil, ale blahobyt občanů vysílá znepokojivé signály postupného úpadku. Spojené státy se umístily v žebříčku World Happiness Report za rok 2018, kde se srovnávalo 156 zemí, až na 18. místě, tedy výrazně pod ostatními bohatými státy. Editor zprávy, ekonom Jeffrey Sachs, uvedl, že „trendy nejsou dobré a srovnávací pozice USA ve vztahu k jiným zemím s vysokými příjmy není nic menšího než alarmující“. Tento rozpor přičítá obezitě, zneužívání drog a depresím, tedy problémům spojeným s nespokojeností v životě.
Snaha o štěstí neustále motivuje lidi, aby hledali její zdroj. Dobře promazaný americký průmysl vlastních produktů a služeb, které prodávají iluzi radosti a spokojenosti, má podle odhadů hodnotu více než 10 miliard dolarů ročně. Značná částka je také vynakládána na cestování do zahraničí, kolem 118 miliard dolarů. K tomu se přidávají další významné výdaje na volný čas a požitek.
Pokud takové úsilí nepřináší ovoce, je možné, že problém spočívá v tom, jak a kde lidé toto štěstí hledají?
Jak měříme pocit štěstí
Ohodnocení tvrdé práce jako prostředku pro dosažení úspěchu v životě je obvykle interpretováno jako hromadění materialistických statků, zaměřené na věci, které nám přinášejí radost a uspokojení, tedy vše, co si za peníze můžeme koupit. Dosažení co největšího množství peněz také poskytuje pocit vlastní hodnoty, protože člověk nabývající bohatství získává také respekt a uznání od ostatních. Žijeme v dojmu, že být bohatý je rovnocenné tomu být šťastný, takže jsme připraveni udělat cokoliv, abychom zbohatli.
Tento záměr motivuje lidi, aby pracovali déle a méně se stýkali s lidmi, a tak zažívají opak požadovaného efektu: více osamělosti a nespokojenosti v důsledku ohromné investice času a úsilí k dosažení tohoto cíle. Čím více se soustředíme na věci, které nám přinášejí potěšení, tím rychleji se tento pocit vytrácí a pozbývá na významu.
Koupě nového auta, impozantního domu, dokonalého elektronického zařízení nebo získání prestižního zaměstnání nám přinese jen krátkodobé uspokojení. Nakonec se těmto novým akvizicím přizpůsobíme, čímž se vrátíme do výchozího bodu a skončíme ve stejném nebo dokonce ještě nešťastnějším stavu než předtím. Je to stále ten stejný krysí závod, kdy se neustále honíme za novými zdroji potěšení, zatímco ty staré vyprchávají.
Štěstí závisí na ostatních lidech
Na rozdíl od všeobecně rozšířeného názoru, že „bohatství = štěstí“, dospěly různé dlouhodobé studie k závěru, že klíčem ke štěstí jsou blízké vztahy, nikoli majetek.
Když byl renomovaný psycholog Chris Peterson požádán, aby shrnul desetiletí výzkumu v oblasti pozitivní psychologie, odpověděl: „Na ostatních lidech záleží“. Jedna z nejdelších světových studií na toto téma, která trvala téměř 80 let, byla provedena výzkumníky z Harvardu. Sledovali osobní vývoj 268 studentů druhého ročníku, aby zjistili faktory ovlivňující zdravý a šťastný život.
Studie zjistila, že přátelství a sociální spojení dělají lidi šťastnými víc, než peníze a sláva. Navíc ti, kteří měli vřelé vztahy a patřili k nějaké komunitě, žili nejen šťastnější, ale i delší život. V rámci závěrů studie její vedoucí Robert Waldinger uvedl: „Samota zabíjí. Je stejně silná jako závislost na kouření nebo alkoholu.“
Moudrost kabaly o tomto principu hovoří již tisíce let: skutečné štěstí lze nalézt pouze v pozitivním lidském spojení, v naší kolektivní jednotě, kde je každý člověk zaměřen na přátele a společnost. Kabala navíc uvádí, že štěstí založené na spojení má neomezený potenciál.
Ale proč? Co je na dávání a pozitivním propojení s druhými, že naše štěstí může udělat neomezeným? A co naše štěstí omezuje?
Starost o sebe: omezovač štěstí
To, co omezuje naše štěstí, je naše starost o sebe, když se snažíme užívat si individuálně a na úkor druhých. Podle kabaly je lidskou přirozeností touha užívat si. Každou naší přirozenou motivací je užívat si, cítit se dobře a být šťastný. Přestože každá naše touha neustále pracuje na tom, abychom byli šťastní, naším problémem je, že nevíme, jak si užívat. Jak ukázaly výše uvedené příklady, interpretujeme tuto touhu užívat si ve smyslu touhy po získání bohatství a materiálních výdobytků, cti a respektu, ovládání a vědění.
Všechny tyto tělesné, materiální formy požitku mají společného jmenovatele: snažíme se individuálně uspokojit sami sebe na úkor druhých. Problém s užíváním si v tomto nastavení spočívá v tom, že touha po požitku je vytvořena tak, že na sebe zaměřené potěšení vyhasíná v okamžiku, kdy do nás vstoupí. Je to stejné jako když jíme, uhasíme svůj hlad a ke konci jídla už nechceme jíst, a tak je to i s našimi ostatními tělesnými touhami: všechny po svém naplnění vyhasnou. To je důvodem paradoxu, proč, ačkoli jsme vybudovali západní společnost oplývající materiálními požitky, se v ní hojně vyskytují deprese a osamělost.
Průkopníci moudrosti kabaly si tento problém lidské povahy uvědomili a snažili se najít řešení. Zjistili, že když je touha užívat si přesměrována, když přestaneme usilovat o individuální naplnění sebe sama a začneme usilovat o naplnění druhých, tak ačkoli z takového záměru nevidíme žádný přímý užitek, je to ve skutečnosti klíč k tomu, abychom si užívali a byli bezmezně šťastní. Kabalisté si uvědomili, že za tím, co si představujeme jako štěstí, se skrývá zdroj štěstí, opačná touha k naší vlastní přirozenosti, kterou je kvalita dávání, lásky a spojení. Když se snažíme tuto vlastnost napodobovat tím, že se snažíme dávat, milovat a pozitivně se propojovat s druhými, pak nás tato vlastnost ovlivňuje a mění, čímž nás s ní přivádí stále více do rovnováhy. A čím více jsme v rovnováze s obecnou přirozeností, tím jsme šťastnější.
Věda o štěstí a pozitivní psychologie potvrzují to, co kabala tvrdí už tisíce let
Teprve nedávno, zhruba v posledních 20-30 letech, se objevila věda o štěstí a pozitivní psychologie, která zkoumá, co nás činí šťastnými a co stojí v cestě lidskému štěstí. Tyto obory dospěly k závěrům, které moudrost kabaly konstatovala již před 5 000 lety: že dávání nás ve skutečnosti činí mnohem šťastnějšími než přijímání. Čím pevnější jsou naše vztahy s druhými, tím jsme šťastnější. Pokud je naše touha zaměřena mimo nás, na dávání druhým, pak se nebudeme cítit neustále prázdní.
Očekávání štěstí závisí pouze na nás a jen my určujeme rozsah našeho budoucího štěstí. Může se nafukovat, roztahovat a být užívána neustále, a tak má člověk potenciál těšit se bezmezně. Namísto toho, abychom si užívali v odloučení od ostatních a čas od času zůstali s prázdnýma rukama, můžeme budovat stále větší štěstí díky svému úsilí o pozitivní spojení, čímž se budeme více a více přibližovat rovnováze s obecnou přirozeností neboli přírodou. Pak bude úplné naplnění hmatatelnou skutečností, a ne pouhým snem.
Leave a Reply
Want to join the discussion?Feel free to contribute!