Komu věřit? Konec krásné éry.

S koncem druhé světové války svět přirozeným způsobem zachvátil duch liberalismu. Atomové bombardování Hirošimy a Nagasaki, nesmírné utrpení a zkáza milionů lidí a řada dalších světových událostí přiměly lidstvo si uvědomit, že cesta k masovému ničení je kratší než kdykoli předtím a že nastal čas nového humanismu, který vyžaduje svobodu myšlení, toleranci a otevřenost, snahu o svobodu a postoj respektu k pokroku.

Bylo to skutečně období prosperity, laskavých a přátelských lidských vztahů. Začal se realizovat Marshallův plán určený k poválečné obnově Evropy. Jedno z jeho hesel přesně vyjadřovalo ducha doby: „Za každého počasí musíme postupovat společně.“

V této idyle naděje, v této „bublině krásného života“, byl přehlížen pouze jeden faktor – sobecká lidská povaha. Sebeláska, která postupně narůstala a nenechala člověka v klidu, se časem stala kamenem úrazu. Zatímco liberalismus volal po rovných šancích pro všechny a šířil mírumilovná poselství, v lidech začaly klíčit nové výhonky sobeckých pohnutek. Pocit soudržnosti a jednoty, který vznikl v těžkých dnech války, se rozplynul, každý se staral jen o vlastní potřeby. Proklamovaná slova byla stále správná jako dříve, ale ve skutečnosti už lhala.

A v těchto letech došlo k dalšímu převratu: celé národy odhodily okovy náboženství, lidé se zbavili tradičních morálních zábran a snaha o demokracii se přiblížila socialismu, ačkoli nikdo nenazýval věci pravými jmény. V jádru západního světonázoru začala přebírat vládu levá část spektra a skrytě přetahovala přikrývku na svou stranu.

Výsledkem je, že liberalismus přinesl ovoce, které nelze strávit. Ideál svobody se změnil v bezpráví a anarchii, nakrmil lidské ego a samozřejmě ovlivnil i média. Místo, aby byla loajální vůči společnosti a odrážela skutečný obraz, nechala do sebe proniknout lži a stala se nástrojem propagandy ve službách moci.

Pokračování následuje…

Předchozí díl.