Lze měřit spiritualitu?

Spiritualitu můžeme měřit podle důležitosti, kterou jí přisuzujeme. V materiálním světě měříme vše pomocí fyzických jednotek, jako je objem, vzdálenost či hmotnost, ale v duchovním světě tyto parametry neexistují. Zde je vše měřeno emocionálním a vnitřním významem, který dané věci či jevu přikládáme. Jinými slovy – „váha“ nebo „velikost“ duchovního objektu závisí výhradně na tom, jakou důležitost mu připisujeme.

Člověk, který dosáhne spirituality – kabalista – si neužívá samotné dary, které obdrží, ale váží si toho, kdo je dává. Duchovní zážitek nespočívá v objektu nebo potěšení samotném, ale v rozpoznání jeho zdroje. Například když někdo dostane obyčejný šálek kávy, jeho hodnota nezáleží na samotné kávě, ale na tom, kdo ji připravil a s jakým úmyslem. Pokud ji daruje významný člověk, získává náhle obrovský význam. Stejně tak, když si uvědomíme, že vše, co dostáváme, pochází od Stvořitele – vyšší síly lásky, dávání a spojení – naše vnímání se přesune od objektu k významu Dárce, tedy ke Stvořiteli.

Gram světla

Právě proto spiritualita začíná rozvojem smyslu pro důležitost Dárce. Čím více hodnoty připisujeme Stvořiteli, tím více se pozvedáme nad materiální vnímání a vstupujeme do nové dimenze existence. Jakmile si začneme cenit významu samotného zdroje života, přesouváme se z materiálního světa do duchovního. Ve spiritualitě neměříme zážitky materiálními měřítky, ale stavíme náš vnitřní svět na velikosti Dárce.

Na začátku však musí přijít jiskra – minimální potěšení, tzv. „gram světla“, který pronikne do našeho vnímání. Na tomto základě pak začínáme budovat povědomí o důležitosti Stvořitele. V našem světě je každý zážitek – ať už jde o chvilku radosti, lásky, úspěchu, nebo prostý projev laskavosti – jen malý záblesk světla ze zdroje. Naším úkolem je zjistit, odkud pochází, a přesunout pozornost od samotného potěšení k tomu, kdo ho dává.

Metoda rozvoje tohoto vnímání existuje v rámci určité struktury – kabalistické skupiny, které se říká „desítka“. Když se lidé spojí s úmyslem hledat zdroj svého života, pomáhají si navzájem rozvíjet vnímání nezbytné k odhalení přítomnosti Stvořitele – tedy přítomnosti vyšší síly lásky, dávání a spojení. Podobně jako těhotná žena začne všude vnímat kočárky nebo člověk, který chce koupit auto, najednou všude vidí právě ten model – i naše vnímání se řídí našimi touhami. Pokud toužíme poznat a cítit Stvořitele, začneme Jeho přítomnost vnímat ve všech aspektech života.

Hřiště pro náš rozvoj

Důvod, proč většina lidí Stvořitele nevnímá, je ten, že mu nepřikládají hodnotu. Oceňují pouze to, co jim přináší přímý užitek. Proto lidé v průběhu historie uctívali materiální zisk – toužili po požehnání ve formě bohatství, zdraví či úspěchu. Spiritualita ale nespočívá v modlitbě za něco. Jde o rozvoj vlastností lásky a dávání. Když tyto kvality rozvíjíme vůči ostatním, postupně začneme vnímat Stvořitele, neboť On je jejich dokonalým ztělesněním.

Stvořitel se nám nezjevil přímo, ale obklopil nás ostatními lidmi. Vytvořil tak „hřiště“, na kterém můžeme rozvíjet schopnost milovat a spojovat se. Tím, že se k druhým chováme s péčí a respektem, učíme se, jak se vztahovat ke Stvořiteli. Proto moudrost kabaly učí, že láska ke Stvořiteli začíná láskou k bližnímu.

Tato změna však není snadná. Vyžaduje zásadní přehodnocení našich hodnot – přejít od oceňování věcí k oceňování vztahů a úmyslů. Představme si velkolepou svatbu plnou vážených osobností – a přesto si běhající děti kolem ničeho nevšímají. Stejně tak denně míjíme lidi, aniž bychom rozpoznali jejich hodnotu. Duchovní rozvoj od nás vyžaduje schopnost ocenit ne věci, ale vztahy mezi lidmi – a v konečném důsledku i náš vztah se Stvořitelem.