Malý krok člověka – velký skok pro lidstvo

Přesně před 50 lety došlo k významné události: svět se zatajeným dechem sledoval první kroky člověka po Měsíci. Všechny rozhlasové a televizní stanice vysílaly slova Neila Armstronga: „Je to malý krok člověka, ale obrovský skok pro celé lidstvo.“
Je nyní, po 50 letech, skutečně možné říci, že to byl pro lidstvo opravdu velký průlom?
Byl jsem tehdy mladý student ve věku 23 let a vzpomínám si, jak jsem byl těmito záběry nadšen. Občas jsem o takovém cestování snil. Kolem mně bylo spousta lidí, nikdo se nemohl odtrhnout od obrazovky a sledovali jsme, co se děje.

Zajímalo mne to především jako vědce, kterým jsem se hodlal stát. Byl to velký průlom ve vědě. Samozřejmě, pokud se na tuto událost podíváte dnes, už se nezdá tak osudovou. Dnes už cestování do vesmíru nikoho neohromí. Ale v té době k tomu lidé měli velký respekt. Člověk chtěl překonat pozemské hranice, odlepit se od Země a dozvědět se, co se děje za jejími hranicemi.

Pro lidstvo to byl opravdu velký krok, vždyť jsme se odlepili od Země a s jistotou jsme určili, že Země je kulatá. Ve starověku si všichni lidé mysleli, že je Země plochá. Vzpomínám si, jak mne záběry z Měsíce ohromily: Země vycházející nad obzor podobně tomu, jak obvykle vidíme Měsíc vycházející na oblohu. Byl to velmi zajímavý převrat.

Začali jsme chápat, že jsme v obrovském Vesmíru, který je prázdný. Kromě jednoho unikátního ekosystému, který spojuje do jednoho celku neživou přírodu, rostliny, zvířata a lidi na celém světě a poskytuje nám život, žádný jiný život v celém vesmíru není. Udělali jsme krok do vesmíru, odhalili jsme nový prostor, ale ukázalo se, že je mrtvý. Zde lidstvo začíná poznávat dva protiklady: před námi je nekonečný vesmír, ale není v něm život: jen kameny a vakuum.

Proto se musíme starat o naši planetu – žádné jiné místo mít nebudeme. Všechny lidi je třeba vnímat jako společně žijící v jednom domě. Neshledávám, že by v člověku tím, že vstoupil na povrch Měsíce, došlo v tomto smyslu k nějaké významné změně v jeho postoji. Ale alespoň tím byl dán podnět k výzkumu v tomto směru.

Během posledních 50 let se lidstvo velmi vyvinulo, ale na horší stranu. Přesvědčili jsme se, že jsme ve vesmíru sami a že Země je jedinečné místo, které nám dává život. A navzdory tomu ji ničíme, dospíváme do nezvratné hranice a nevěnujeme tomu pozornost. To nám ukazuje, nakolik destruktivní je náš egoismus, který nás zabíjí. Je nevyhnutelné s ním něco udělat.

Dalším „malým krokem člověka, který se stane velkým skokem pro lidstvo“, bude krok ke sjednocení mezi námi. Kvůli tomu není nutné kráčet po Měsíci nebo po jiné planetě, ale je zapotřebí si došlápnout na sebe sama. Každý člověk si musí došlápnout na svůj vlastní egoismus a pak skutečně uděláme obrovský průlom pro celé lidstvo, neboť se tak budeme moci zachránit před sebezničením.

Pokud každý z nás učiní malý krok ze sebe samého, zakročí proti svému vlastnímu egoismu, pozvedne nás to všechny mnohem výše, než je Měsíc a hvězdy – do úplně odlišných dimenzí. Náš egoismus nejsme schopni zničit, ale můžeme se nad ním pozvednout. A k tomu potřebujeme zvláštní sílu. Nad nás samotné nás nemůže pozvednout žádná raketa.

Každého člověka drží gravitační síla vlastního egoismu, a proto je nutné probudit protikladnou sílu, která ho odtrhne od lásky k sobě. K tomu je určena věda kabala – pouze ta poskytuje sílu, jež nás může zvednout nad povrch země, odtrhnout nás od egoismu, který nás přitlačuje k zemi.

Chtěli bychom se pozvednout a rozvíjet se nad egoismem, ale nejsme toho schopni. K tomu je nutně zapotřebí specifická metodika sjednocení, kterou učí věda kabala. A tehdy pocítíme, že jsme v raketě v nekonečném vesmíru.

Odtrhneme-li se od egoismu, pochopíme, jaké zvláštní síly má Země, Měsíc, Slunce, celý vesmír. Zjistíme, proč je tento systém vybudován právě tímto způsobem a jaká je naše role, proč v něm existujeme. Všechno nám bude jasné, potřebujeme se jenom pozvednout nad náš egoismus.