Na kurzu lásky

Kurz lásky bych zavedl již ve škole, nečekal bych, až si zmatené páry přijdou pro pomoc a radu, když nevědí, jak vrátit dřívější cit, aby se od sebe partneři úplně nevzdálili až k úplnému rozpadu rodiny.

Stejně jako všechny naše ostatní problémy i zde všechno vychází z nedostatku vzdělání, z nedostatku porozumění, dovedností a schopností, bez kterých se prostě není možné obejít.

Čím začínají kurzy lásky?

Nejprve je třeba páry naučit základům lidské přirozenosti. Je třeba jim vysvětlit, co představuje naše sobectví a jak se vyvíjí, jaká byla rodina a jak se vyvíjela ve starověku, ve středověku, v novověku a v současné době.

Naše sobecká touha po potěšení je ve skutečnosti hnacím motorem tohoto procesu, který mění a způsobuje vznik nových forem rodinných vztahů.

V minulosti se od vztahů v rodině neočekávaly žádné zvláštní projevy náklonnosti, protože sobectví bylo malé a nevyžadovalo uspokojení až do výše lásky. Stačila mu pouhá účast. Spokojilo se s obvyklým schématem, kdy si muž vzal ženu v rodném kmeni nebo v rodné vesnici, případně se řídil příkazy rodičů, a nikdo v tom neviděl žádný problém.

Dnes však do toho vstupují současné kulturní a mediální faktory a mladí lidé jsou vyspělejší než kdy jindy. Prožívají svět každým kouskem své duše a nemohou se spokojit s náhodnou shodou okolností.

Četná umělecká díla, internet a televize ukazují tolik příkladů hledání partnera a jejich vzájemných vztahů, nevěry a zklamání, střetů a soupeření v této oblasti, že se soužití stalo velmi složitým aspektem.

Naše sobectví se rozrostlo do té míry, že nás mate a zmítá námi, jak se mu zlíbí. Už si s ním nevíme rady. Proto je životně důležité, abychom se ho naučili ovládat, abychom mu nasadili ohlávku – nikoliv tím, že ho omezíme, což je v zásadě nemožné, ale tím, že ho uspokojíme tak, aby neovládalo nás, ale abychom my ovládali jeho.

K tomu se musí každý pozvedávat nad svou přirozeností, být psychologem sám sobě a také chápat partnera, který se ze své strany chová stejně. A pak s ním komunikujeme na dvou úrovních:

Ze srdce k srdci

Chápeme, že máme rozum a city, dva systémy, které je třeba vyvažovat, aby rozum převládl nad srdcem. Pak bude každý z nich vědět, jak být ve správné součinnosti s tím druhým ve vzájemném porozumění a sbližování přání.

Pokud k tomu budeme přistupovat takto, stane se z nás zralý zkoumající pár. A nejde o věk nebo zkušenosti, ale o samotný přístup, díky němuž mohou i žáci na druhém stupni základní školy zaujmout vyvážený pohled na věc. Je to skutečná zralost.

Zatímco dnes existují páry po čtyřicítce a padesátce, které se chovají jako děti a kladou na sebe nereálné, dětinské nároky jako malé děti, které umí od svých matek vyžadovat jen zábavu.

Ne, je třeba rozpoznat hranice každého, seznámit se s jeho vnitřním systémem. Pak budu chápat, jak blízko se mohu ke svému partnerovi přiblížit, kde se mám zastavit, udržovat si odstup, a kde se do něho mám začlenit nebo s ním opravdu splynout.

Zpravidla se to naučíme z mnoha životních potíží, ze smutných zkušeností z chyb, které nám ukazují, že je lepší mlčet, než zjistit, kde se můžeme shodnout a čeho bychom se neměli dotýkat.

Území lásky

Naše společné pole můžeme rozdělit na tyto tři části, na tyto tři typy vztahů:
• čeho se s partnerem nedotýkat;
• v čem nacházet styčné body;
• v čem dosahovat splynutí srdcí.

Pak ale vyvstává otázka: jak toto naše pole vnímat? Jak spojit tyto tři části ve mně a v něm? Jak neustále pečovat o stále vědomější, smysluplnější sblížení a spojení? Jak rozvíjet lásku s ohledem na zájmy toho druhého? Vždyť láska je naším společným „domácím mazlíčkem“, kterého vychováváme prostřednictvím vzájemných kompromisů.

Odpovědi na tyto otázky nacházíme společně.

Především nesmíme zasahovat do soukromého teritoria toho druhého. Je to něco velmi intimního, hlubokého, ať už jde o lidi, kteří nám byli blízcí od dětství, nebo o vzpomínky, které se nám vryly do duše. Této oblasti se jeden v druhém nedotýkáme.

Pak si musíme vymezit společné území, kde můžeme společně diskutovat. Je to místo společné volby, pokud možno neutrální, které musíme neustále zlepšovat.

Nakonec musíme najít území lásky, kde jsme včleněni jeden do druhého, a spojuje nás společný cit.

Na „společném území“ se k sobě navzájem chceme nadále přibližovat, abychom ho připojili k území lásky. Přitom si musíme být zpočátku vědomi toho, že každý z nás je totální egoista, který se snaží vytěžit 100 % potěšení z toho druhého. Zpočátku si každý toho druhého doslova přivlastňuje. A pak se tato dvě pole, tyto dva okruhy našich zájmů začnou postupně protínat.

A sbližování je postaveno na vzájemných ústupcích, které se snažíme stále víc a více uplatňovat. Pokaždé se prověřujeme, jak se ještě můžeme mezi sebou více sblížit. Pokud se objeví nějaký pocit, je to velmi dobré, a pokud zmizí, rozum dál sleduje, co se děje. Je to nepřetržitý mechanismus, „počítač“ ve mně i v partnerovi, a oba víme, že směřujeme ke stále většímu sbližování, začleňování se do sebe navzájem až k vzájemnému splynutí. Pokaždé víc a více, jak jen je to možné.

Takové jsou naše plány, a ať už v životě děláme cokoli, všechny životní situace přijímáme nikoli jako náhody, ale jako příležitosti, šance k postupnému sbližování.

Přitom v nás rozum rozvíjí cit. Cítím, jak je můj partner důležitý, jak je jedinečný. A totéž cítí i on ke mně. Můžeme společně bilancovat náš vztah, jsme propojeni a věrni jeden druhému. Můj partner je pro mě výjimečný člověk, který se liší od všech ostatních. Mám s ním spojení, které nemám s nikým jiným. Mezi námi je taková vzájemnost, že se stáváme jedním.

Z toho pramení vzájemná pomoc, vzájemná podpora, vzájemné porozumění, neustálá snaha ukazovat partnerovi, jak rád mu ustupuji a dávám mu více prostoru. Vyžaduje to však neustálou práci na vlastním egoismu, i když každý dostává podporu od partnera. Máme si o čem povídat, máme se jeden od druhého co učit.

Takto rozkvétá láska

Zde je tím nejdůležitějším jednat uvážlivě, pod kontrolou rozumu. Je třeba se v tom cvičit. Protože člověk se zpravidla ostýchá používat rozum a zároveň projevovat lásku. Bojí se otevřít svou duši, aby nebyl oklamán, bojí se, že budou jeho city zesměšněny.

A právě proto je třeba člověka řádně poznat: kdo je a jaký je. Teprve pak budou naše vztahy přirozené a my se přestaneme stydět za svou vlastní přirozenost. Naopak, budeme se snažit s ní zdravě a zrale pracovat a mezi námi nezůstanou nedorozumění, dětské nejasnosti vlastní mladým párům, které se často ocitají v síti pýchy a nadřazenosti. Naopak, dokonce i mladý pár bude dospělý ve svých úsudcích, ve svém přístupu k životu.

Když pracujeme tímto způsobem, po týdnu najednou zjistím, že se všechno změnilo: ukazuje se, že partnera opravdu vidím jako bezchybného ve všem, stejně jako on mě. A na našem společném území rozkvetla láska.