Nástupiště Harryho Pottera

Říkáte, že lidstvo je k uvědomění tlačeno údery.

Přirozeně. Vždyť vidíme, že právě údery přivádějí lidstvo k realističtějšímu pohledu na svět.

V tomto světě existuje obrovské množství informací…

Žádné obrovské množství informací tu není. To jsou všechno hlouposti, všechno je to na pozemské úrovni, na úrovni človíčka, který si pomocí svých pěti hmotných smyslových orgánů a „malé“ hlavy posbíral drobky z toho, co se mu nabízí, a přitom má pocit, že se v těch drobcích topí.

Není třeba se v tom topit. Proč také? Je třeba si tento svět představovat jako něco, co se ti kreslí ve tvém egoismu, povznést se nad něj – a pak uvidíš tento svět jako malé zrníčko, protože žádná velká informace tu není. To jsou jen tvé malé egoistické dojmy z toho, co se ti zdá.

Jsi jako malé dítě, kterému se tento svět jeví takto: „Kolik je v něm věcí!“ A přitom v něm ve skutečnosti nic není. Je to všechno egoistická hmota, která se nějakým způsobem snaží udržet sebe samu v optimálním egoistickém stavu po celou dobu své existence, a pak umírá.

Co v tomto světě vlastně je? Co mi můžeš nabídnout mezi životem a smrtí, pokud to všechno končí? Nic. A proto mě to přestává zajímat. Pokud všechno končí, už mě to nezajímá. Takto se dívám na život. A proto okamžitě zavrhuji všechny tvé filozofie a politiky. Co je mi po Americe, Rusku – jaký je v tom rozdíl? Jak říká Prorok: „Uklidněte se, uklidněte se, národy.“

Ale Vy mluvíte z pozice toho, že Vy víte…

Ne proto, že bych věděl! Kdysi jsem také nic nevěděl. Ale díval jsem se na to, že všechno má začátek a konec. A pak – proč by mi mělo záležet na tom, co je mezi tím?

Pokud vlak jede někam na skládku, tak co? Nastoupíme do něj, otevřeme si balíček se sendviči, s kuřetem, s pivem a hrajeme Preferans. A co dál? Stejně jedeme ke konci. Proto do toho vlaku nenastupuji. A i kdyby uvnitř vlaku byly divadla, kino, všelijaké hry, ani to mě nezajímá, protože jede do slepé uličky. Nedívám se ani na historii lidstva, ani na společnost, ani na politiku, ani na nic jiného, protože to všechno je uvnitř toho vlaku.

Takový pohled jsem měl od samého začátku, od dětství. Nemohl jsem se na to dívat jinak. Musel jsem najít jinou cestu, nastoupit do jiného vlaku. Jako v příběhu Harryho Pottera – nástupiště „devět a tři čtvrtě“ nebo „devět a půl“. Potřeboval jsem najít to nástupiště, odkud vlak odjíždí jiným směrem.

Ale Vy jste přece zpočátku nepředpokládal, že byste to mohl prostě cítit.

Samozřejmě že jsem nepředpokládal kde to je, ale také jsem nechtěl nastoupit do toho vlaku. To bylo pro mě to nejdůležitější. Proto jsem od všeho utíkal, snažil se hledat, nemohl jsem nic najít. Nebylo to pro mě jednoduché. Ale když jsem našel kabalu, okamžitě jsem s radostí opustil své podnikání a hned jsem se jí začal věnovat.

Nepropaguji takový způsob života. Člověku je to dáno buď jako štěstí, nebo jako neštěstí. Nevím, jak to říct, ale je to zvláštní touha po cíli. Jen říkám, že dnes je mnoho lidí v podobném stavu. A proto se obracím k nim – k těm, kteří hledají jiný vlak, a ne ten, který jede do slepé uličky. To je to nejdůležitější.

V Tóře je napsáno, že je lékem na smrt. A to mě zaujalo, protože to je to nejdůležitější. Všechno ostatní je hloupost, všechno ostatní nemá význam. Říkám to jako starší člověk. Jaký má význam všechno, čím naplníš svůj život? Tobě je teprve třicet let, mně už tolik času nezbývá. Říkám ti, že v tomto životě neexistuje nic jiného, z čeho by bylo třeba vycházet.

A když mladá generace hned na začátku života konečně začne toto chápat, je to prostě štěstí, že shora dostane takové prozření – aby se přestala zahlcovat všelijakou rutinou.

Potřebují si pro sebe najít takové prostředí, kde je zcela jasné a srozumitelné, proč existuje – aby dosáhlo věčnosti.