Peníze nás nenaplní, pokud naše ego strádá

David Beasley, výkonný ředitel Světového potravinového programu OSN, prohlásil, že miliardáři „musí nyní jednorázově přispět“ 6 miliard dolarů na záchranu 42 milionů lidí, „kteří zemřou, pokud se k nim nedostane pomoc“. Řekl také: „Nežádám je, aby to dělali každý den, každý týden či každý rok. Máme tu jednorázovou krizi, kombinaci klimatických změn, covidu a vlny konfliktů.“ Pokud pan Beasley věří, že se jedná o jednorázovou krizi a že šest miliard dolarů odstraní světový hlad, je pravděpodobně jediný. Hlad neexistuje z důvodů, které uvádí, ale kvůli lidskému sobectví a žádné množství peněz není dost velké na to, aby nakrmilo lidi, jejichž ego hladoví.

Ani peníze neuspokojí ego. Naopak, peníze problém jen zhoršují, protože jdou do kapes nesprávných lidí, kteří se stávají ještě chamtivějšími, zatímco ti, kteří by je mohli dobře využít, se dočkají jen velmi malé části. Pokud se budeme spoléhat, že krizi hladu vyřešíme pouze penězi, tento problém se ještě zhorší a zemře mnohem více lidí.

Ve skutečnosti se domnívám, že náš přístup, kdy bojujeme spíše proti symptomům než proti skutečnému původci, způsobí, že situace bude tak špatná, že by bylo lepší, kdybychom tyto časy neprožili. Zároveň bude hojnost, ale i akutní nedostatek důležitých základních potravin, jako je chléb a voda. Lidé na tom budou bídně.

Uvidíte celé skupiny lidí, které budou hlídat potraviny, zatímco ostatní budou opodál hladovět. Nebude se to dít tajně, ale zcela veřejně, uvidíte to ve zprávách. Ti, kteří budou potraviny mít, budou říkat, že je jim hladovějících líto, ale nehnou ani prstem.

Ego nám nikdy nedovolí cítit spokojenost

Vždy nám bude dávat pocit prázdnoty, ať jsme jakkoli bohatí. I kdybychom všem lidem na světě odepřeli ty nejzákladnější potřeby a nechali si všechno jen pro sebe, stejně nebudeme naplněni.

Jediným přínosem našeho ega je uvědomění si, že nás vede k zániku. Učí nás, že dokud se budeme soustředit jen na sebe, nebudeme se cítit spokojeni. Jakmile toto pochopíme, budeme touto skutečností poháněni k tomu, abychom se povznesli nad své sobectví.

Další poznatek, který nás ego učí, je, že jsme na sobě závislí. Nemůžeme se cítit bohatí, pokud se nesrovnáváme s ostatními, kteří jsou chudší než my. Nemůžeme mít většinu věcí, které chceme, pokud nám je někdo nezprostředkuje. Jinými slovy, nemůžeme žít a nemůžeme zhodnotit sami sebe bez ostatních lidí v našem okolí.

Nemůžeme se zbavit egoismu, který je naší podstatou, proto ho musíme „naučit“ hodnotě spolupráce a ohleduplnosti. Až se naše ego naučí, že je v jeho nejlepším zájmu být ohleduplný, umožní nám užívat si nesobeckých radostí a my přestaneme ponižovat ostatní lidi a ničit naše životní prostředí, což jsou v současnosti naše jediné radosti (ať už si to přiznáváme, nebo ne).

Radost ze spojení a ohleduplnosti můžeme najít pouze za předpokladu, že se vzdáme snahy uspokojit své ego. Můžeme k tomu dospět tak, že uvidíme, co naše ego způsobilo nám a světu kolem nás, nebo k tomu můžeme dospět tak, že budeme čekat, až nás postihnou katastrofy. První cesta je rychlejší, snazší a bezpečnější. Doufám, že si ji zvolíme dříve, než na vlastní kůži pocítíme nevýhody egoismu.