Když už nervy nestačí

Dítě je mrzuté. Známý obrázek. Matka přemlouvá, slibuje, že hračku koupí, rozčiluje se a vyhrožuje, ale nic nepomáhá. Dítě neslyší. Matka se stydí, že její dítě neposlouchá, ale nemůže s tím nic udělat.

Pokud však dítěti řekne nějakou poznámku cizí člověk, okamžitě se ztiší. Stydí se za sebe. Protože cítí, že v očích cizího člověka nebude schopno ospravedlnit své chování. Ale jeho matka je jeho vlastní matka, se kterou se „vždy dohodne“.

Je pravda, že u dítěte mladšího tří let je situace jiná. Malé děti zpravidla cítí svou naprostou závislost na matce, a proto ji poslouchají a téměř nereagují na ostatní.

Jak najít ty správné metody vlivu na své milované dítě?

Otec

Často se stává, že matka, vyčerpaná bojem s neposlušným dítětem, nasadí „těžké zbraně“ – otce: „No, počkej! Už jde tatínek, všechno mu řeknu!“ V těchto případech se dítě někdy uklidní a někdy ne. Vše závisí na tom, do jaké míry považuje svého otce za „nepřekonatelnou autoritu“.

Je však velmi žádoucí, aby dítě všeobecně nerozlišovalo mezi otcem a matkou. Nemělo by se stát, že jeden z rodičů představuje soud a druhý milosrdenství. V ideálním případě by měli představovat jednotný systém „otec-a-matka“. Jinými slovy, měli by mít stejný pohled na výchovu, stejný názor a stejná slova. Jinak dítě rychle pochopí, že je možné manévrovat mezi rodiči: otec nedovolí – půjdu za mámou a dovolí ona.

Rodiče by neměli na dítě působit odděleně, ale společně. Otec nesmí být policistou a matka – bezmocnou. V opačném případě se dítě rychle naučí s nimi libovolně manipulovat podle své vůle. Otec a matka musí být ve výchově jednotní.

Dokud jsou děti malé, věnuje se jim samozřejmě více matka, ale otec by měl být vždy někde na dohled, za matkou nebo v její blízkosti. Jak děti rostou, význam matky klesá a dítě je stále více a více ovlivňováno oběma rodiči.

Nejhorší trest

Co však dělat, když dítě neposlouchá ani otce, ani matku? Nepomáhá ani přesvědčování, ani promlouvání do duše, ani křik. Rodiče ztrácí nervy, už nemůžou, a dítě – jako by hrách na stěnu házel…

Trest v této situaci nepomůže. Trestem může být pouze hanba před ostatními. Obecně je stud velmi mocným nástrojem, a pokud je správně použit, je jím možné napravit chování každého člověka. Vždyť pocit studu je vlastní každému, protože každý je závislý na tom, co si o něm jeho okolí myslí.

Aby se člověk nemusel stydět, snaží se vypadat chytřeji, silněji, významněji, dokonce i jako větší zločinec. Jeho Já vyžaduje, aby nějakým způsobem vynikl. Pak si ho bude vážit, když ne celá společnost, tak alespoň jeho nejbližší okolí.

To je vlastní i dítěti. Proto správnou hrou na tento pocit, opatrně, nepřehánět to, tak aby se nenarušilo, mohou rodiče u dítěte dosáhnout dobrého chování.

Samozřejmě je zapotřebí se tomu naučit, ale to je téma na samostatný rozhovor. Vždyť hanba – to je ten nejhorší druh trestu. Pokud však vytvoříte prostředí, ve kterém se dítě bude za své chování stydět, vyřešíte tím téměř všechny problémy.

Hlavní je zachovat přiměřenost, aby se dítě nezačalo zlobit a nenávidět své blízké. Pak ho obranná reakce přiměje udělat opak, zlomyslnost. Jeho příbuzní se pro něj stanou zdrojem potíží, zatímco právě ono by mělo cítit, že zdroj zla je v něm samém.

Vzpomínám si, jak jsem jednou jako dítě provedl nějakou lumpárnu. Otec obešel stůl, u kterého jsem seděl, a řekl mi: „Styď se.“ Bylo to jako elektrický šok! Kéž by na mě raději křičel, kéž by mě raději zbil! Ale ne, řekl jen tiše: „Hanba.“ A ještě dnes se stydím, když na to pomyslím.

Kdy je zapotřebí tvrdost

Samozřejmě existují různé situace. A některé z nich vyžadují tvrdost. Řekněme, že už jdete pozdě do práce a ještě musíte vzít dítě do školky nebo školy, a ono ještě není oblečené, loudá se a vůbec si nechce pospíšit. Nebo když nastoupí do auta a odmítá se připoutat – co se dá dělat, dneska vstalo špatnou nohou.

Musím s dítětem mluvit co nejvážnějším tónem, aby pochopilo, že i když se k němu chovám dobře, mohu použít sílu. A to si nedělám legraci, protože ono překračuje všechny hranice.

Dítě musí vědět, že tyto hranice existují. A můj velmi přísný výraz mu má dát najevo, že už nejsme kamarádi a že s ním jednám jako s výtržníkem. Už není žádné „spolu“, ale jsem já – nahoře, velký a silný, a on je pode mnou – a já už na něj nedám. Jsem nad ním jako zákon přírody. A zákon je neúprosný. Koneckonců, když skočím ze střechy a při pádu budu prosit o milost, nepomůže mi to. Stejně spadnu a polámu se. A dítě by mělo jasně pochopit: pokud jsi porušil zákon, nečekej žádné slitování.

Rodiče to musí své dítě naučit, protože jinak ho to naučí život a jeho učení bude velmi bolestivé.

Je důležité, aby dítě pochopilo, že tím, že jsem přísný, ho vlastně chráním před problémy a potížemi, které se jistě objeví, pokud poruší hranice dané společností.

Samozřejmě to nemusím vysvětlovat teď, když je dítě rozmarné a tvrdohlavé, ale potom, v klidné atmosféře, i tím, že pravidla podpořím reálnými životními situacemi. Dítě musí jasně vědět, že ve vztahu ke mně i k ostatním lidem existují hranice, které se nesmí porušit – a to je zákon. Zákon společnosti, ale nakonec i zákon přírody. To znamená, že dítě musí pochopit, že tyto hranice neurčuji já. Jen mu je tak nějak ukazuji, upozorňuji ho na nápisy: „Pozor! Nepřekračuj hranice!“

Pokud dítěti dovolíte všechno, bude si myslet, že smí všechno, a později bude v životě trpět – protože nebude mít žádné „brzdy“. Rozmazlené dítě je nešťastné dítě, které to bude mít v životě velmi těžké. Vždyť libovůle se stane jeho celoživotním programem.

Zlatý střed

Jak najít „zlatou střední cestu“, abyste na jedné straně dítě nerozmazlovali a na druhé straně pro něj nebyli policistou? Je to dáno zkušenostmi. Někdy můžete dítěti povolit jíst více sladkostí, jindy ne. Musíte naučit, sebe i své dítě, spolu neustále mluvit. Pak můžete najít ta správná slova, abyste to vysvětlili a byli vyslyšeni.

Samozřejmě to není vždy snadné a rodičovství je tvrdá práce. Je to tak těžké i proto, že to vyžaduje, aby rodiče kontrolovali své vlastní chování. Koneckonců, ať už se říká cokoli, dítě se nakonec učí z příkladů, které mu dávají otec a matka.

0 replies

Leave a Reply

Want to join the discussion?
Feel free to contribute!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *