Poslední housle v orchestru

Celé dějiny, včetně mého bývalého soukromého života, z 99,9 % stvořil Stvořitel. A zbývajících 0,1 % už zůstává na mně. Ale tato setina je pro mě ve skutečnosti 100 % mého života! Ale tato setina závisí na 100% pouze na mně a proto se musím starat pouze o ni, o nic jiného. Neboť všechno ostatní není v mé moci.

Tuto malinkou část, ve které musím sám něco vykonat, musím také prozkoumat. Je to podobné velkému orchestru, ve kterém hrají ti nejlepší hudebníci na světě, perfektně zahrají všechny party, procítěně, bezchybně a v pravý čas.

A moje role spočívá v tom, abych vypiloval těch pár not, které mám zahrát v této velké symfonii. Pokud je nezahraji včas, zničí to celou skladbu. Když udělám přesně to, co mám udělat, pak vznikne naprosto dokonalá symfonie. Tak je uspořádán můj život.

A tak jediné, co musí člověk dělat, je soustředit svou pozornost a veškeré úsilí na to, aby doplnil několik těchto momentů a svých pár not zahrál správným způsobem.

Proto věda kabaly nemluví o ničem jiném než o tomto. V duchovním světě je nekonečně mnoho věcí, je to ohromná realita, podobná symfonickému orchestru s mnoha různými nástroji a nejsložitější partiturou. Ale my se toto všechno neučíme, proto ničemu z toho nerozumíme, necítíme to.

Přestože kabalisté po dosažení skutečné reality již cítí tuto veškerou celkovou harmonii, neříkají nám o tom. Pouze nám vysvětlují, jak máme zahrát naši krátkou roli, našich pár not.