Sbohem, říše divů!

Ne, nevrátíme se k normálnímu životu. V lepším případě s ním teprve začneme. Zatím je brzy na oslavu vítězství. Virus dosud nezmizel. Spěcháme, abychom se osvobodili od uvěznění, ale místo toho riskujeme pád do pasti.

Vždyť tato krize má svůj vektor, epidemie nás nejen zasáhla – ona napravuje lidstvo. A pokus prorazit zpět – proti proudu a navzdory trendům vývoje – nás vyjde draho. Mnohem dráž než izolace.

Především jsme dosud nad touto chorobou nezvítězili. Ještě jsme ji ani neprostudovali a ona nám každý den chystá překvapení. Můžeme se jen dohadovat, jak se bude virus dále chovat.

Za těchto podmínek je návrat k nezbytným oblastem činnosti částečně opodstatněný. Nicméně je odstup jednoho od druhého a domácí izolace tou nejbezpečnější strategií. Tím alespoň omezujeme naši povahu, naši nezničitelnou touhu kazit všechno, s čím přijdeme do styku.

Rozumím vládám, které zavádějí uvolnění, aby zachránily ekonomiku před prudkým poklesem, podniky – před bankrotem, občany – před nezaměstnaností a úrodu – před zkázou. Ve skutečnosti na to však nejsme připraveni a předpokládám, že v nadcházejících týdnech uvidíme negativní výsledky našeho spěchu.

Koronavirus odejde, pouze když absolvujeme jeho sociální lekce

Nevím, zda nám budou všechny komplikace sděleny a zda se obyčejní lidé budou moci bez cenzury a politického zamlžování podívat na celkový obraz. Je jasné, že to bude na různých místech různé. Ale tak či onak na nás situace tlačí ze dvou stran: nemůžeme dále sedět doma a nemůžeme se vrátit k bezohlednosti minulého života. Doslova nás stresujícím způsobem „mačkají“, „tlačí“ úzkým prostorem k něčemu neznámému. A nám se to jeví jako volba toho nejmenšího zla.

Mohlo to být i jinak. Ideálně by měla celková izolace pokračovat, dokud nenajdeme medicínské a sociální řešení problému. A pokud první patří do systému zdravotnictví se všemi jeho partnery, druhé se týká především vědy kabaly. Je to ona, která dává jasnou odpověď na hlubší a rozsáhlejší otázky vyvolané epidemií. Všechny ostatní vědy studují přírodu z lidského hlediska – kabala studuje přírodu izolovaně od našich sobeckých myšlenek.

„Moje myšlenky – nejsou vaše myšlenky”

Příroda se všemi svými silami nás vede k integritě, jednotě, ke společnému systému, ve kterém nejsou ani vůdci, ani zaostávající. Pomalu to začínáme chápat, ale ještě stále nezohledňujeme záměry Přírody a snažíme se překonat výzvy, které před nás staví. To je důvod, proč koronavirus neodejde tak snadno.

Je škoda, že nevyužíváme nečinnosti ve vynucené karanténě, abychom se seznámili s myšlenkami a plány Přírody. Čas, který nám poskytuje, by se mohl stát plodným obdobím. Ale křečovitý návrat do minulosti oslepuje naše oči. A proto by mě nepřekvapilo, kdybychom se po nějaké době museli znovu vrátit do domácí izolace.

Virus nás ve skutečnosti staví před úkol: oddělit se od sebe navzájem a současně se skrze společné neštěstí sblížit. Nyní, když jsme rozděleni „obaly vakua“, můžeme přemýšlet o tom, jak vyplnit toto vakuum, abychom se mohli skutečně spojit a nenakazit přitom ostatní. Pojďte, kopneme trochu hlouběji než jsou nukleové kyseliny a bílkovinné obaly.

Skutečným vyléčením z neduhů lidstva bude náprava našich vztahů. A kvůli tomu byly vytvořeny všechny podmínky: byly mezi námi narušeny zvrácené vazby konzumní společnosti a my je musíme “pouze” nahradit teplem našich srdcí. Nepůjde to sice ihned, ale kdybychom se alespoň pohnuli tímto směrem.

Nicméně, jako obvykle, podceňujeme dary Přírody a pokoušíme její trpělivost…

Ona už nečeká, ona požaduje. A postupem času vyčistí všechno – všechny oblasti lidské činnosti, které nejsou životně důležité. Koronavirus, stejně jako následující globální výzvy, – je pákou k převrácení lidstva z hlavy na nohy. Připravuje cestu ke globální společnosti. Nesprávné vztahy mezi námi jen zhoršují nápor Přírody, prohlubují nemoc. Správná spojení ji naopak neutralizují. Ve výsledku se můžeme spojit pouze v tom, co neškodí integritě. Ostatní teritorium se změní na „minové pole“.

Co jsme ztratili a co jsme našli

Nastal čas přehodnocování. Veškeré sliby a stimuly předchozí epochy, všechny její „zázračné“ vymoženosti se dnes jeví jako falešná pravidla a lži. Zveličovala bezvýznamné a ponižovala důležité. Vzala našemu životu smysl a proměnila ho v běhací kolečko.

Dost. Už jsme vyrostli z tohoto karetního království. Sbohem, „kouzelná“ země! Všechny tvé „zázraky“ byly jen faleš, sebeklam, balíčkem označených karet.

Ještě stále nás volají zpět, abychom se vrátili do dětství: „Pojďte, zvedneme se a navrátíme do říše divů …“ Nevrátíme se. Nemůžeme znovu vklouznout, zapadnout do této iluze, která stejně praská ve švech.

A nechme to být. Není třeba litovat. Máme zcela jinou budoucnost – s dalekými obzory příležitostí, neoddělitelně propojenými srdci, nekonečným potenciálem pro lidský rozvoj. Za čtyřmi zdmi, mezi nimiž jsme strávili několik týdnů, šumí oceán, který čeká na objevy a průlomy. Společné objevy. Společné průlomy.

My se jen učíme žít ve vzájemné rovnováze s Přírodou a mezi sebou navzájem. A toto studium již začalo. Měníme se, aniž bychom o tom věděli. Koronavirus byl jako aktualizační program instalován do společného počítače, lidstva, a začal v něm pracovat.

A protože se navracíme z našich domovů do venkovního světa, musíme to dělat s ohledem na budoucnost a ne na minulost. Zpět do trvalé krize nás táhne nemocný egoismus, nikoli zdravý rozum. Za námi je slepá ulička. A před námi je transformace: od této chvíle už není důležité, aby se člověk nenakazil sám, ale také aby neinfikoval ostatní. Nakazit nejen virem – ale i touhou po minulosti. Právě vzájemná péče nás ochrání před nemocemi. A přesně tak se rozvíjí společná imunita.

Alternativa je děsivá

Konkurence, která je běžná mezi lidmi, společnostmi, zeměmi nás stahuje na dno, avšak v těchto konfliktech nebudou vítězové. Poté, co lidstvo upadlo do hospodářského a ideologického sporu, dostalo se na šikmou plochu neřešitelných globálních rozporů – skrze otřesy rovnou do světové války.

Nebo bude růst. Koneckonců, království z karet se stejně rozpadne. Před našima očima ztrácí sílu, soudržnost, vliv. V konečném výsledku z něj zůstane pouze kostra naléhavých potřeb, na které budeme muset vytvořit nový sociální systém – stejný pro každého, pečující, spravedlivý, vyvážený. Jak? Právě o tom musíme přemýšlet již nyní.

Naše dobrá budoucnost – spočívá ve společné péči jednoho o druhého, v sociální odpovědnosti, ve společných zájmech. Společnost by se měla stát silnou rodinou, která si každého váží, miluje ho a činí šťastným. Ne, ne jako v Orwellovi – ale doopravdy. Příroda nás k tomu neustále vede. „Musíme se učit,“ říká, „musíme se sblížit, domluvit, povznést se nad sebe k jednotě. Pomáhat si navzájem. Spoluprožívat. Milovat. “

Neberte to jako kázání nebo moralizování. Přírodu nezbožšťuji, ona je prostě něco víc, než jsme si dosud mysleli. A nyní člověku záměrně udělila „korunu“, aby ukázala, nakolik on roli její „koruny” neodpovídá. Bez jakýchkoli revolucí, bez Lenina na obrněném vozu svrhla „neotřesitelné“ základy a otevřela nám oči: veškerá nerovnováha je zakořeněna v našich zkažených vztazích, všechny potíže pramení z nesprávného vztahu mezi námi, všechna naše umělá omezení a protiváhy přestanou fungovat.

Co dál?

Dnes potřebujeme restartovat celou sociální platformu tak, abychom ji uvedli do souladu s Přírodou. Vždyť ve skutečnosti jsou ekologie společnosti a ekologie životního prostředí skutečně dvě strany téže mince, jeden „operační systém“, integrální a komplexní.

Předpokládám, že v blízké budoucnosti začneme tato poselství „absorbovat“, smíříme se s nimi a při-jmeme je. Náš vlak se přesune na jinou kolej, náš světonázor mění svou perspektivu, náš pohled bude přesměrován. Ne dočasně – navždy. A čím dříve si to uvědomíme, pochopíme tyto změny, tím snazší pro nás bude budování nových sociálních a pracovních vztahů, nová ekonomika, nový přístup ke vzdělávání, nový život.

Hlavní – je jít v souladu s Přírodou, ne se jí slepě podřizovat, ale vědomě, s vědomím cíle studovat její zákony. Toto už je stupeň Člověka, a ne spotřebitele, který ve svém volném čase filozofuje. Člověka, ne dogmatika, kterému je vše jednou provždy jasné. Člověka, a ne toho škůdce, blízkého té existenci, do které mnohé uvrhnul předchozí způsob života.

Pokud my sami nebudeme souhlasit s návratem do minulosti, Příroda nám s radostí otevře dveře do budoucnosti.