Síla, která nás bude podporovat navždy

Všichni potřebujeme sílu, abychom obstáli v těžkých životních situacích.

V roce 1950 provedl profesor biologie na Harvardu Kurt Richter studii s krysami: hodil je do vody, po 15 minutách jim začaly ubývat síly, a když se začaly topit, tak je vytáhl. Poté proces opakoval, ale síly jim už nestačily na 15 minut. Co myslíte, jak dlouho vydržely? 60 hodin! Naděje na spasení jim dodávala takovou životní sílu!

Je možné toto aplikovat na lidstvo? Mnoho lidí se dnes ihned vzdává a okamžitě se začnou topit. Nastala už ta správná doba, jak to vysvětlit lidstvu? Měli bychom jim dát naději a jak?

Lidstvo nechce přijmout spásu diktovanou Stvořitelem. Přijímá pouze to, že půjde ke spáse svou vlastní cestou. Přemůžu ostatní, a tak přežiji.

Kdybychom tedy chtěli následovat cestu Stvořitele, protože On nás volá: „Já vás zachráním“ – ale my nechceme, pak bychom měli sílu se držet, držet a držet.

Vůbec žádný problém. Kdyby se tyto laboratorní krysy, řekněme, držely jedna druhé, neutopily by se. Naším úkolem je proto držet se jeden druhého a tím bychom byli jak na voru.

Jaká je podmínka, aby mohl tento vor existovat a plout?

Vzájemná odpovědnost. Právě to od nás Stvořitel vyžaduje: aby každý z nás žil pro druhé.

A v tom je naděje, v tom je i spása, je to všechno?

Je to jediné řešení.

Máme to vnímat jako hlas Stvořitele? Jak ho můžeme slyšet?

Miluj bližního svého jako sebe sama. Měl by to být základní zákon. Každý by měl myslet na druhého, na dobro druhého, a ne jen na vlastní prospěch. A pak každý pocítí, že to je síla, která nás bude držet navždy.