Skrz chudobu krásných měst…

Co dělat v situaci, když nemáš žádnou sílu, nic na tebe nepůsobí a nevíš, co dělat?

O tom se píše v týdenní kapitole Tóry: „A křičeli z této práce.“ Poté, co člověk dospěje k pocitu vlastní bezmocnosti, zbývá mu jen prosit.

Dříve se považoval za velkého, chytrého, chápavého, myslel si, že dokáže postupovat kupředu sám, když bude neustále přidávat znalosti, úsilí, činy. Ale pokud do daného okamžiku vykonal dostatek činů, je mu odhaleno, že tím nic nedosáhne.

Tak proč je vykonávat? Aby pochopil, že tímto způsobem nic nedosáhne. K tomu, aby člověk dosáhl stavu prázdnoty, musí vynaložit velmi mnoho sil.

Pracuji a myslím si, že svou prací nyní stavím „krásná města Pitom a Ramses“, získávám znalosti a domnívám se, že brzy vše odhalím, uvidím a začnu vnímat.

Vynakládám stále více sil, nořím se ještě hlouběji do studia – a najednou zjišťuji: „Tolik jsem do toho vložil – a čeho jsem dosáhl?!… Nemám nic… A co dál? Co se mnou bude?!“ Nevím, ale jsem připraven usnout jako mrtvý – jen mi dejte prášek na spaní, abych mohl pořád spát a nemusel vstávat.

Vzestupy a pády

Takto se člověk v tu chvíli cítí jako zbavený všech sil. Začíná totiž chápat, že takto nic nedosáhne. Zpočátku to dokonce ani neví, jen cítí, že nemá žádnou touhu, žádné přání. Pak se ale přece jen probudí a pokračuje.

V určitém okamžiku však začne chápat, že pouze vlastními silami nic nedokáže a že potřebuje Vyšší sílu: „Pokud ke mně nepřijde Stvořitel a nepomůže mi, sám nejsem schopen ničeho.“

Ale takto začne uvažovat až poté, co se 15–20krát, ba dokonce 30–40krát pokusil postoupit vlastními silami – a pokaždé byl zklamán a propadl zoufalství. Tomu se říká „léta egyptského vyhnanství“ – dokud „nezačnou křičet z této práce“.

Pro své ego stavím „krásná města Pitom a Ramses“, ale pro člověka ve mně, který touží dosáhnout duchovní úrovně, jsou to nešťastná chudá města, kde je všechno prázdné a já z toho nic nemám. Začínám se rozdělovat na dvě části.

Co z toho, že mám znalosti, rozum, že dokážu krásně hovořit o kabale a zdánlivě všemu rozumím? Ale to mi nic nedává. Ve skutečnosti nemám duchovního vůbec nic. Mohu o tom mluvit dny a noci, ale opravdu jsem to v sobě odhalil, nebo jen prostě mluvím? Jen mluvím…

Pomoc shora

Pak člověk pochopí, že zde může uspět pouze s pomocí shora. Musí zde být jakési Vyšší odhalení, Vyšší síla – něco jiného, co není v jeho moci, pochopí, že s tím, co má, duchovní úrovně není možné dosáhnout. Pak dojde k opravdovému výkřiku – „a křičeli z této práce“.

Není to snadná cesta. Člověk musí takové stavy prožít mnohokrát. Pomoc mu v tom může pouze jeho okolí, nic jiného. Okolí ho může podpořit a ochránit, urychlit jeho vývoj. Jinak kdo ví, kdy se znovu probudí – pokud ne s pomocí okolí, tak jen díky změně „rešima“ (informačního genu), když k němu shora projeví milost a dostane nový stav. Ale nikdo neví, kdy se to stane…

Z toho důvodu, když je člověk v dobrém stavu, když mu svítí světlo a má sílu, musí se co nejvíce spojit s okolím, aby od něj v době slabosti dostal zpět sílu, kterou do něj vložil. Pak projde pádem jako setrvačností – a znovu začne stoupat, protože předtím nabral rychlost.