Systémový účinek našich myšlenek 1

Všechno na světě je založeno na rovnováze, na boji a jednotě protikladů. Na neživé, rostlinné a živočišné úrovní přírody je tato dynamika automaticky regulována. Člověk se však proto nazývá korunou stvoření, že je schopen porozumět systému a samostatně v něm udržovat rovnováhu.

Dříve, dokud jsme byli „dětmi v evoluci“, se to od nás nevyžadovalo. Nyní jsme již dospěli a systém se začíná nad námi „zatahovat“. Ještě to nevidíme, ale všechna vlákna směřuji k nám, celá síť kolem nás se přestavuje a uzavírá nás do těsného kokonu protikladů. Nechceme je řešit. Pohrdáme celkovým obrazem a požadavky přírody. Naše ničivé impulsy posíláme do systému – a všechny se nám nakonec vrátí jako bumerang.

Spouštěč

Vším pronikají dvě základní síly. Hmota, rozptýlená velkým třeskem, se začala spojovat a shromažďovat do různých forem. A od té doby na různých úrovních a v různých kvalitách, balancuje vše mezi rozpadem a sjednocením, mezi entropií a vzájemnou gravitací.

Atomy se přitahují a odpuzují. Elektrické náboje také. Stejně i lidé. Celý svět je bojem mezi silou rozbíjení a silou jednoty. Nejedná se však o jednoduchou jednotu, ale o integrální, která vede k rozvoji, k pozvedání se nad protiklady a jejich harmonickému spojení do jediného celku.

Tento úkol pozvedání je svěřen člověku, nám. Můžeme a dnes musíme uvést do rovnováhy sebe i celý svět. Neboť jsme přestali být dětmi.

Fáze dospívání bývá plná hrozeb. Na jedné straně se vyžaduje, aby člověk převzal zodpovědnost za sebe a za své okolí, na druhé straně však odpovědnost nelze nařídit, protože v tomto případě to bude pouhý nátlak. Dospívající je vytažen ze známého světa a konfrontován s nemilosrdnými fakty. Dále již musí postupovat jako dospělý.

To je přesně to, co s námi učinil koronavirus. Z lékařského hlediska čelíme pandemii. Ale ze systémového hlediska, v kontextu našeho společného vnitřního vývoje, mluvíme o spouštěči, který nás navždy vytáhl ze starého světa nekonečných hádek a postavil nás před nutnost dosáhnout jednoty celku.

Nepřestanu opakovat: návrat zpět není možný! My však tuto myšlenku pořád odmítáme, stále se držíme minulosti, ale ta již neexistuje. A nejde o virus nebo vakcínu – jde o nás. Nyní jsme ústředním bodem systému a je naší chybou, že se rozpadá.

Co přesně děláme špatně?

Abych byl upřímný, všechno. Nestranným pohledem objevíme známky úpadku ve všem a všude. Všechna naše kritéria úspěchu jsou založena na bohatnutí některých na úkor ostatních, na potlačování, na porušování, na sváru. Podstatou moderního člověka je touha alespoň v něčem se mít lepe než ostatní. Jinak to už není úspěch, ale porážka, neúspěch, fiasko.

Náš hlad je neutišitelný. Naše charita a filantropie nejsou nic jiného než zástěrkou. Polovina světa může umírat hladem, člověk vedle mě může být v nesnázích a já ho minu, protože nemám čas. Nechci se mu věnovat, již jsem daroval, přispěl, zkrátka pro dnešek už mám čárku.

Je to výzva vyskočit a běžet zachraňovat znevýhodněné? Ne. V našem současném stavu nedokážeme nikomu pomoci. Celý náš svět je uspořádán tak, aby ho jednotlivec využil na úkor ostatních. I kdyby nás to teď všechny dojalo a vyrazili jsme na pomoc trpícím, bude to jen horší a my to dokonale chápeme.

Problém nespočívá v samotné nepřízni osudu, ale v našich vztazích. V nás. A právě na to dnes příroda upozorňuje: náš vnitřní rozpad se vymyká kontrole.