Úprk z mraveniště

Majestátní města byla vždy symbolem civilizační slávy, jejich osudem však je žalostný zánik. Co jim prorokuje naše neklidná doba? Pojďme se pokusit zachytit začátek nového trendu.

Babylon, který je považován za první metropoli v historii, kdysi zářil velkolepostí a nádherou. Byl svědkem vzestupů a pádů, dokonce se „reinkarnoval“, avšak dnes jsou na seznam světového dědictví UNESCO zapsány jenom jeho starobylé ruiny.

Řím byl již ve starověku nazýván „věčným městem“. Dodnes stojí, i když zde nyní žije jiný národ, je to jiná země, která zdaleka již není říší. Pro turisty je někdy podivné vidět fragment Kolosea v otvoru východu z metra – jako by se na okamžik protnuly dvě epochy.

Města lidi vábí třemi faktory: prací, kvalitou života, statusem. Významná města mají sloužit jako ztělesnění úspěchu, jako „vizitka“ země nebo regionu. Londýn, Paříž, New York, Hongkong… Ve skutečnosti jsou taková jména jen obecnými podstatnými jmény. Každé z nich však není jen městem, nýbrž pojmem, „kulturním extraktem“, světonázorem.

Má to ovšem i obrácenou stranu: v období úpadku se stejné jméno může stát symbolem krachu. Současným příkladem je Detroit. Dokonce vznikl i takový termín – „detroitizace“, který se již začal běžně používat. Přežijí ostatní města?

O tom, že současná civilizace vyčerpala své zdroje růstu, hovořím již dlouho. A nejen já; varují před tím ekologové, sociologové, ekonomové, odborníci v různých oblastech. Jediný rozdíl je v tom, že já poukazuji na základní krizi lidských tužeb, na slepou uličku egoistického paradigmatu, který vyčerpal možnost se v relativně vyvážené formě těšit, užívat si. Narazili jsme na strop nebo jsme dosáhli dna. Z toho plyne veškerá naše nerovnováha, která narůstá lavinovým tempem.

Možná by se svět nadále otřásal v turbulencích, aniž by si uvědomoval, co se vlastně děje, ale koronavirus tento proces dramaticky zrychlil. Jedním z důsledků tohoto impulsu se stal nárůst nemocí a násilí v amerických městech. Některé důsledky podobných kolizí jsou již evidentní i bez závislosti na politických a sociálních příčinách.

Past, do které spadl New York

Podívejme se blíže na New York, bezpochyby významné město. Žije zde přes sto miliardářů a téměř milion milionářů. Taková koncentrace vlastníků ohromného kapitálu se nikde jinde nevytvořila. I zde se však během krize objevila odvrácená strana: 1 % obyvatelstva města platí téměř polovinu všech daní a toto procento začalo z města prchat.

Do poloviny srpna přišel New York o 50 % daňové základny. Guvernér Andrew Cuomo v televizi prosil magnáty, aby se vrátili. Ti však nespěchají, neboť „najednou“ zjistili, že platí méně obecních daní.

Catherine Wilde, vedoucí městského neziskového sdružení špičkových podnikatelů, řekla: „Nechtějí se vrátit. A my se velmi bojíme, že ztratíme ještě více, než jsme ztratili doposud.“

„Ve velmi bohatých čtvrtích města se počet obyvatel snížil o 40 % i více,“ píše Peter Van Buren. „Čím je příjem v určité čtvrti vyšší, tím je pravděpodobnější, že je opuštěna. Realitní agent mi sdělil svůj odhad, že je dokonce i v mém domě střední třídy s 300 bytovými jednotkami prázdná asi třetina bytů.“

K dochází již tomuto: zatímco demonstranti na ulicích shazovali pomníky, koronavirus „svrhl“ ideály minulé éry. Problém New Yorku spočívá ve ztrátě statusu. A není zdaleka jediným městem, které spadlo do této pasti. Potoky „dezertérů“ proudí i z jiných měst.

Je samozřejmě, že obyčejní lidé by svou metropoli nemohli opustit tak snadno. Její přitažlivost se však snižuje, lesk vybledl a ti, kteří odejdou, se většinou nevrátí. Když si to budou přát, mohou navštívit třeba Carnegie Hall nebo nějakou restauraci, ale časem se vytratí i tato „potřeba“.

Vždyť se mění samotné myšlení člověka. Život ve velkém městě již není známkou úspěchu. Není to virus, ale jakási vnitřní síla, síla rozvoje, jež převrací naše priority a vede nás k jiným horizontům, které nejsou skryty za mrakodrapy.

K tomu se připojuje současná transformace: práce na dálku, distanční vzdělávání, online služby, pokročilé výrobní technologie a mnoho dalšího. Nové generace se interně i externě rychle vzdalují od všeho, na čem byla postavena koncepce prosperity ve 20. století. Moderní města, expanzivně rostoucí do šířky a vzhůru, neodpovídají těm sociálním vztahům, které se teprve utvářejí, avšak jsou již rozlišitelné v konturách budoucnosti.

Vždyť se mění samotná podstata života. „Fyzická“ spojení jsou znehodnocena, a když pro sebe člověk hledá to správné místo, stále častěji ho hledá ve „virtuálním“ integrálním smyslu. Odliv obyvatel za hranice newyorského „Velkého jablka (The Big Apple)“ vypovídá o tom, že člověk všechny tyto lidi, kanceláře, firmy a banky vlastně nepotřebuje. Vždyť je může řídit, zatímco sedí v pyžamu doma na gauči. Proč by si měl držet prostory ve městě, které se již netřpytí a které ztratilo své dřívější kouzlo?

To, co včera spojovalo lidi, se ukázalo být iluzí, dekorací, lží. A pokud je vztah nesprávný, je lepší jej přerušit. „Odloučení hříšníků je dobré pro ně a dobré pro svět,“ řekli naši mudrci. „Hříšníci“ – to znamená ti, kteří žijí jen pro sebe, na úkor ostatních. Jejich nádherná města jsou pod tíhou vlastních požadavků jednoho dne předurčena k pádu podobně jako Babylonská věž. A dnes se to děje v globálním měřítku, na posledním závitu spirály, v globálních otřesech, které jsou předzvěstí kvalitativního přechodu.

Stěžejní otázka

Stěžejní otázka současnosti zní: jaké by mělo být správné spojení mezi námi? A je již jasné, že musí být vnitřní, nepředstírané, nevykořisťující. Musí být lidské. Pandemie lidi rozděluje fyzicky – a tím postupně nastoluje rovnováhu. Ano, je nám nepříjemně, hořko, ale takto to probíhá vždy, když umírá přežité, zastaralé. Vstupujeme do období jednoduchých a praktických vztahů, které jsou oproštěny od složité hierarchie současných velkoměst s jejich Orwellovskou novořečí (Newspeak) a dvojími standardy. A to je jen první fáze uvolnění, osvobození.

V další fázi nás čeká spojení srdcí. Nyní se to jeví jako něco naivního, prostého, ale pod smrští nepříznivých okolností začneme chápat, že ze slepé uličky prostě nemáme jiné východisko a že nejde o návrat k nějakému chimérickému patriarchátu, ale naopak, o průlom jednoho k druhému a dobrou budoucnost pro všechny.

Ze setrvačnosti se jejímu příchodu bráníme, čekáme na uvolnění, úlevu, změny jsou však nevyhnutelné. Bohatí před nimi neuniknou, když se přestěhují ven za město, nepřečkají je v pohodě na posekaném trávníku. Před budoucností jsou si všichni rovni. Jediný rozdíl je v tom, kdo se dříve zamyslí a začne tomu rozumět. V horším případě se pochopení promění v trýznivou noční můru, ale vyhnout se mu nelze.

Lidstvo už nemá na výběr. Situace je taková, že správné vztahy mezi námi jsou příkazem doby, křikem osudu! Bohužel zatím nevidím, že by to lidé pochopili. Ale přinejmenším už je o tom možné hovořit tak, aby tě neodháněli od prahu, nechtěli tě ztišit nebo tě nezesměšňovali. Protože problém neustupuje a lidé přestávají chápat, co dělat se sebou, se svými dětmi, se zítřejším dnem.

Zítřek nepřijde, dokud se nevypořádáme s dneškem. Abychom mohli přijmout budoucnost, musíme se vzdát minulosti – všeho, co nás odděluje.

Tato prostá slova jsou však jako nůž v srdci. Do takové míry jsme podplaceni „nádherou Babylonu“. Ale vpřed nás vede sama příroda, vede nás k vnitřní jednotě, k životu v jednotném světě. Ať tak či onak, její volání určitě pocítíme a uslyšíme všichni.

A města – města zůstanou pouze v novém formátu, přemění se zásluhou stmelené vyspělé společnosti. Bude v nich více zeleně, více automatizace, více toho, co usnadňuje život. Na silnicích zůstanou pouze drony a doprava se poté přemístí do vzdušného prostoru. To vše je naprosto reálné, plně předvídatelné, ale není to tím hlavním.

To stěžejní spočívá v lidech, kteří se naučí žít ve společné budoucnosti, starat se o sebe navzájem a rozumět si. Perspektivy, které se před nimi otevřou, nepředstavitelně překonají vše, co nám mohl nabídnout Babylon v jakékoli podobě.