Vzdali jsme se štěstí?

Jeden student mi řekl, že nová studie tvrdí, že koronavirus už není světovým problémem číslo jedna. Zjevně jej dohnala chudoba a nezaměstnanost.

Kromě těchto tří hrozeb se svět podle studie nejvíce obává kriminality, problémů se vzděláním, klimatickými změnami a imigrací. Zdá se mi, že lidstvo je obecně tak zmatené a vyhořelé, že už ho nejspíš nic dalšího nezajímá. A nejde o to, že by bylo příliš mnoho problémů, ale o to, že neexistuje žádný cíl, kterého by bylo možné dosáhnout. Když nejsou cíle, nejsou ani touhy, a když nejsou touhy, není pro co žít.

Můžete namítnout, že cílem každého člověka je být šťastný, a to je samozřejmě pravda. Když však máme každý svou vlastní představu o štěstí a myslíme jen na své osobní štěstí, jdeme každý svou vlastní cestou a nakonec skončíme nešťastní, vyhořelí, až naprosto na štěstí rezignujeme.

Proto si musíme nejprve určit, co považujeme v životě za nejdůležitější a jak toho chceme dosáhnout. Poté můžeme určit, co nám pomůže nebo bude bránit v dosažení tohoto cíle.

Naším prvním úkolem je uvědomit si, že celý svět je vzájemně propojen, jak ukázaly četné globální krize. Osobní štěstí, které ignoruje štěstí druhých, je výsadou, kterou už nemáme. Musíme tedy dospět k definici štěstí jako štěstí všech lidí, nebo bychom se o to alespoň měli snažit. Pouze pokud budeme postupovat tímto způsobem, dosáhneme skutečného pokroku na cestě ke štěstí, protože bude mít podporu celé společnosti.

Když si uvědomíme, že by to měl být náš cíl, a začneme na něm pracovat, zlepší se situace nejen lidem, ale i celé planetě. Jsme-li přesvědčeni, že se musíme postarat o blaho všech, pak musíme zajistit, aby nikdo netrpěl znečištěním, aby každý měl čistou vodu a vzduch, aby měl dostatek energie a zdravých potravin, a aby bylo postaráno o jeho zdraví, bydlení a vzdělání. Díky tomu se naučíme využívat zdroje vyváženě a spotřebovávat jen to, co je nezbytné – s ohledem na blaho všech ostatních.

Nebudeme potřebovat regulace a konference, na nichž světoví lídři létají letadly znečišťujícími ovzduší, aby pronášeli prázdné projevy. Budeme se regulovat sami, protože si uvědomíme, že naše vlastní štěstí závisí na štěstí všech ostatních. Jinými slovy, udržitelnosti dosáhneme a šťastný život vybudujeme pouze tehdy, když se zaměříme ne na prevenci znečištění a omezování emisí, ale na vzájemný respekt a péči. Jen tak můžeme v dnešním světě najít trvalou udržitelnost a štěstí.