Život uvnitř mraku

Éra cloudových služeb věští úplně něco jiného, než si myslíme.
Společnost Neuralink, kterou vlastní Elon Musk, ukázala světu opici, která hraje počítačové hry „silou mysli“. Díky nervovým čipům implantovaným do mozku a banánovému koktejlu si opice makak jménem Paige dokonale poradila s běžícím míčem na obrazovce, aniž by měla nejmenší představu, jak to dělá. Samotná technologie není nová, ale na takové úrovni ještě nebyla použita.

Jako biokybernetik bych byl v mládí těmito úspěchy pravděpodobně potěšen. Dávají naději ochrnutým a obecně otevírají mnoho perspektiv. Ale lidé jsou lidé a nejde jen o dobré úmysly. Od nepaměti chceme udělat svět lepším a vytrvale se snažíme napravovat, opravovat, kompenzovat jeho nedostatky. V důsledku toho se spolu s tím odhalují i negativní stránky.

Dnes vidím z výšin kabalistické vědy, že náš přístup je od základu chybný. Abychom skutečně napravili svět, musíme začít u sebe.

Jednosměrná komunikace

Samozřejmě nejsem proti biotechnologiím a dalším vědeckým úspěchům. Jsem proti tomu, abychom spoléhají pouze na ně. To nelze. S nimi se ale stejně dostaneme do slepé uličky a budeme se muset obrátit k jinému, zásadnímu řešení. To dosud nebylo zřejmé, ale kontakt Paige s počítačem vyvolává otázky, které zdaleka přesahují rámec nervové soustavy.

„Měnění“ světa pokračuje. V budoucnu zřejmě budeme schopni „přeprogramovat“ mozek a lidské tělo, takže se naplní i ty nejodvážnější sci-fi. Co ale děláme se svou přirozeností? Jak vštípit do našich srdcí něco dobrého, kvalitativně nového? Do toho srdce, které je duší? Jak vštípit naší sobecké povaze lásku a obětavost? Jak se vnitřně změnit a zajistit tak skutečný průlom, skutečnou prosperitu pro celé lidstvo?

Abychom toho dosáhli, musíme změnit své vnímání světa a sebe sama v něm. A tato změna se musí odehrát nikoli prostřednictvím počítačových algoritmů, nikoli fyziologicky, nikoli na úrovni pěti smyslových orgánů, a dokonce ani v psychice, ale hlouběji, v samotném jádru, které nás činí lidmi.

V mozku nenajdete relé, které by člověka zlepšilo a vyřešilo všechny problémy kliknutím na něj. Mozek je jen „přijímač“, „modem“, který převádí signály a spojuje nás s okolním světem, s „cloudovým úložištěm“ informací, dat, záznamů. V interakci s tímto „cloudem“ nám mozek vykresluje obraz reality, který odpovídá našemu aktuálnímu vývoji, respektive povaze našich přání.

Dokud jsou sobecká, uzavřená do sebe, komunikace s „cloudem“ probíhá jednostranně: ovlivňuje nás a zůstává mimo naše vnímání. Změníme-li však vektor, obrátíme-li se směrem ven, k sobě navzájem, interakce dosáhne nové úrovně.

Tímto způsobem, počínaje námi samotnými, můžeme dospět k obrazu celistvého, vzájemně propojeného světa a najít nepoměrně lepší využití pro stupeň přírody, který se nazývá člověk.

Cizí hry

Dekódováním signálů v mozku Paige se vědci naučili rozpoznávat jeho přání a převádět je na akce na obrazovce. A jeho záměr byl pokaždé jednoduchý a jasný – získat další dávku banánového koktejlu.

U lidí je všechno trochu složitější. S výjimkou zásadně nutných požadavků jsou naše záměry téměř vždy zaměřeny na osobní a společenské postavení, na důstojné, podle našeho chápání, místo ve společnosti, rodině, okolí. To, co člověk chce, určuje prostředí. A nakonec všechny jeho touhy sledují jeho osobní dobro. Vždy usiluje o stav, ve kterém se bude cítit dobře.

To je ve skutečnosti jediná chyba, která nás nutí „opravovat“ svět, a ne sebe, a znehodnocuje naše úspěchy. Egoismus všechno, na co „sáhne“, zkazí.

Ukazuje se tedy, že na rozdíl od opice musí člověk oddělit záměr od touhy, aby proti ní mohl pracovat. To z něj dělá člověka – schopnost rozpoznat svou přirozenost a povznést se nad sebe sama.

Do té doby je prostě v kontaktu s neviditelným rozhraním a hraje hry jiných lidí. Na jejich softwarové platformě se mění pouze doprovod, ale ne „motor“. A bez ohledu na to, jak realistická hra je, všechny její podněty slouží k tomu, aby se nakrmilo naše ego. Celou dobu jeho míč pobíhá po displeji vědomí, smršťuje se, nafukuje a připoutává oči k sobě.

Aby se člověk dostal z této virtuality, musí se stát opakem svého původního já – změnit záměr, usilovat směrem ven, k jednotě, k dobrému vzájemnému vztahu, napojit se přímo na „cloud“, na společný systém, vnitřně přijít do souladu s ním. V tom je člověk.

„Cloudová“ komunikace je založena na otevřenosti a vzájemném vztahu, na společných zájmech, na integrální, interaktivní seberealizaci. A obraz, který vzniká při takovém přístupu, při takovém sebepřizpůsobení, je kvalitativně lepší než cokoli, co si lze představit v rámci egocentrického, spotřebitelského připojení.

Zde se vlastně odhaluje pravé lidské Já, skryté pod slupkou egoismu jako jádro ovoce. Když ve mně dozraje Člověk, cítím potřebu dalšího, správného vývoje. A pak obal, který tento zárodek chránil, odpadne. Udělal svou práci.

Začít u sebe

Skutečné já člověka je kořenem, původním bodem, jedinečnou součástí celkového systému, který může rozvíjet a udržovat pouze on sám a nikdo jiný. Bez ohledu na to, jak moc budeme svět „napravovat“, nakonec se každý bude muset dostat ke svému základu a vdechnout mu život z onoho „mraku“, kde jsme spojeni v jeden celek.

Všichni jsme beztížnými body, uzly systému, které propouštějí jeho impulsy, a tím získávají jeho vlastnosti, jeho volání, jeho myšlenky a stavy. Náš život je naším spojením v něm. Přímé spojení nad všemi rozdíly a omezení, nekonečnou rychlostí, s neomezeným potenciálem.

V kabale se tato úroveň nazývá záměr stvoření. Obsahuje nerozdělenou, dokonalou jednotu všech věcí – společný, stejný stav všech lidí, který se projevuje v jejich vzájemné obětavosti.

Do této jednoty je možné se začlenit pouze touhou, která jí alespoň minimálně odpovídá. Umělé implantáty zde nepomohou. Čipování je pro tělo, zatímco člověk v nás potřebuje nezávislé smysluplné úsilí ze sebe ven k sounáležitosti, vzájemnosti, vnitřní blízkosti mezi námi, k lásce.

Dnes, kdy se lidstvo konečně cítí být jednotné, ale je zatíženo těmito pouty a „vaří se“ v ohni rozporů, nastal čas pro novou éru jednoty, jak ji pojala příroda, než nás zrodila. Její potomek, člověk, už se hlásí o slovo. My ji však zanedbáváme v naději na jiné prostředky, které se zdají být tak slibné.

Všechno jsou to paliativní opatření. Nevyvedou svět z globální slepé uličky, ale pouze ji maskují a zastírají. Jednoho dne se za závojem iluzí objeví neproniknutelná zeď, kterou postavila sama evoluce. A pak si přiznáme: abychom mohli napravit svět, musíme začít u sebe.

Poté vše půjde hladce.